Američanka s českými kořeny se díky Fulbrightovu stipendiu na skok vrátila do rodné země

Dina se narodila v Praze do rodiny Češky a Kostaričana, kteří tou dobou pobývali v městečku Mšeno u Mělníka. Čeština jí tudíž není zcela cizí a poměrně dobře rozumí, přesto dává přednost anglickému jazyku, kterým převážně komunikuje a na fakultě také vyučuje. Když jí byly přibližně tři roky, přestěhovala se rodina do Kostariky, kde Dina navštěvovala základní a střední školu. Tam pro změnu přičichla ke španělštině, kterou již dříve slýchávala od svého otce, a hojně ji využila i během své profesní kariéry. Ale ani země, ani jazyk ji neoslovily natolik, aby zde chtěla zůstat. Ve svých 18 letech se na vlastní pěst vydala za studiem do Spojených států amerických a nadobro tak opustila Latinskou Ameriku a odloučila se od svých rodičů a dvou mladších sourozenců, sestry a bratra. „Kostarika je krásná země, kam se mohu kdykoli vrátit za svými rodiči a sestrou, ale myslím si, že jsem tam nikdy nezapadla. Nechtěla jsem tam zůstat,“ vysvětluje svůj odchod Dina a dodává: „Ve Spojených státech se mi podařilo získat stipendium na Louisiana State University a rozhodně nelituji, že jsem takové příležitosti využila.“ 

Svoji další životní kapitolu tedy započala v Luisianě, odkud se přesunula do Nového Mexika na University of New Mexico, kde během studií poznala svého životního partnera, se kterým má nyní tři děti. Kromě České republiky a Kostariky žila Dina také 4 roky v Maďarsku, odkud pochází její manžel. „Byla to pro mě výzva. Myslela jsem si, že když umím trošku česky, že to bude snadné, ale nebylo. Začátky byly velmi obtížné. Pak jsem ale začala pracovat pro americkou firmu jako HR, kde jsem mimo jiné pomáhala s budováním pobočky v Praze. Později jsem se ale začala orientovat spíše na USA a bylo mi nabídnuto místo na Floridě a následně v dalších zemích Spojených států, a tak jsme se nakonec vrátili zpět, “ vzpomíná Dina, která krátce pobývala také v Torontu v Kanadě. Ačkoliv je držitelkou jak českého, tak amerického pasu, jednoznačně se považuje za občanku Spojených států amerických, přesto ji však nikdy nepřestala lákat představa, že se jednou na delší dobu vrátí do země, kde se narodila.

Dina původně vystudovala chemii. Té se ale ve svém profesním životě v budoucnu už nevěnovala a velmi rychle přešla k obchodu. Následně se poměrně rozsáhle realizovala v oblasti Human Resource Managementu v korporátních firmách. Po narození prvního syna ale zjistila, že je třeba změnit povolání a pustila se opět do studia, aby se mohla stát profesorkou. Nyní už 8 let učí na Saint Anselm College v Manchesteru v New Hampshire, kde se také s rodinou usadila. „Myslím, že toto je mé místo pro život. Myslím, že se tu cítím doma. I když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane. Sama se ráda nazývám „Global citizen,“ dodává se šibalským úsměvem.

Vzhledem ke své cestovatelské povaze si přesto usmyslela, že využije Fulbrightova stipendia a vrátí se na chvíli zpátky do země, odkud pochází. „Pořád jsem v hlavě měla tu myšlenku, sen, jaké by to bylo, kdybych si mohla zkusit jako dospělá nějakou dobu žít, pracovat a v podstatě „fungovat“ v České republice. Aby se nejednalo pouze o návštěvu příbuzných, jako tomu bylo doposud. Takže jak jen jsem se dozvěděla o Fulbrightovu stipendiu, tak jsem okamžitě zamířila do české kanceláře Fulbrightova programu v USA a snažila jsem se zjistit víc. Absolvovala jsem informační schůzky a navštěvovala semináře, abych zjistila, zda vůbec můžu být vhodnou kandidátkou, protože jsem věděla, že konkurence je veliká,“ popisuje Dina, jak se zrodil nápad o stipendium usilovat. „Je to poměrně dlouhý proces, který trvá přibližně 6 až 8 měsíců. S přípravou žádosti jsem proto začala už někdy v roce 2019, pak ale bohužel přišel covid, takže mi nakonec trvalo skoro dva roky, než jsem se konečně ocitla zde na půdě FIM,“ objasňuje.  

Dina měla předem jasno, že nechce na univerzitu do Prahy, Jedním z důvodů byla víra ve větší úspěch stipendium získat, protože podle jejích slov všechny Američany láká právě Praha. A druhým důvodem byl názor, že se poslední dvě dekády vše výrazně soustřeďuje do velkých měst, proto chtěla své zkušenosti a znalosti předat dál v rámci menší univerzity.

Dina se svou žádostí uspěla a nyní na Fakultě informatiky a managementu UHK vyučuje dva předměty a věnuje se také výzkumné činnosti, která ji dle jejích slov také velmi naplňuje. Její předmět Introduction to Social Innovation využívá převážně přístupu Design thinking, který se ve své sociální povaze objevuje poměrně krátce. „Samozřejmě inovace se týká převážně produktů a dalších věcí, které vyžadují určité vylepšení, ale sociální inovace nabírá na síle až posledních přibližně 10 let. Jedná se vlastně o současný pohled na věc, z hlediska toho, jak se může dané zlepšit modifikací či reorganizací části nebo částí toho, co už máme k dispozici, a to tak, aby se vyřešil daný problém nebo záležitost. Jde svým způsobem o hledání a využívání zdrojů, které se momentálně nabízejí. Může to být chápáno jak v malém měřítku, tak v poměrně široké škále,“ vysvětluje profesorka Dina a dodává: „Jako příklad využití Design Thinking v praxi bych uvedla Afriku a vysoký výskyt HIV u těhotných žen. Hlavním cílem je, aby se matka chovala tak, aby se na dítě vir nepřenesl, a to nejen v době těhotenství, ale také následným kojením. V zemi žije spousta matek bez vzdělání a bez přístupu k jakémukoli poznání. V této problematice se pak nabízí tradiční řešení, a to sehnat více peněz, lékařů a nezbytných prostředků, aby se šíření viru z matky na potomka zabránilo. Namísto toho se ale začne pracovat s tím, co je bezprostředně k dispozici – s matkami, které si danou situací na vlastní kůži prošly. V tomto případě je třeba se „vyvoleným“ důsledně věnovat, klást důraz na správné užívání medikace a na správný postup, důležitý je zejména osobní přístup, aby se podařilo z místních matek, které úspěšně své dítě od viru uchránily, vytvořit mentory,“ objasňuje na příkladu hlavní myšlenku Design Thinking Dina a shrnuje: „Samozřejmě tento nový postoj k věci nepomohl problém vyřešit, ale pomohl jeho řešení posunout o krok vpřed.“

Dalším předmětem, který Dina na fakultě přednáší, je Managerial Methods. V rámci této výuky využívá platformy X-Culture, která je částečně spjata s předměty International Management a Human Resource Management, které Dina v USA vyučuje. „Studenty umisťujeme do globálních virtuálních týmů o přibližně 4 až 5 členech. Tyto týmy pak virtuálně komunikují s reálnými společnostmi ve světě a snaží se najít cesty, jak expandovat do dalších zemí. Studenti tedy musí zpracovávat analýzy, navrhnout marketingový plán a hledat cesty, jak se na trhu plném konkurence prosadit,“ upřesňuje Dina.

Se začátkem příštího roku se Dina plánuje vrátit domu k rodině a k současnému zaměstnání a chce být také oporou svým dětem během studií. Současně stále koketuje s myšlenkou, že se přeci jen do budoucna ještě někam vydá na zkušenou. „Saint Anselm College má v Orvieto v Itálii výměnný program, tak jsem přemýšlela, že bych to třeba mohla později zkusit. Tyto semestrální výměny mě prostě baví!“ dodává s úsměvem Dina, která tráví dlouhé podzimní večery v Čechách nejen zdokonalováním své češtiny, ale také paličkováním.                                                                                                        

Komise J. Williama Fulbrighta je mezivládní česko-americkou organizací založenou za účelem podpory vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými prostřednictvím stipendijních programů a poradenských a informačních služeb.