Vojmír Dalibor (Borek) Srdečný oslavuje 100 let

S panem profesorem Srdečným mne pojí dlouholeté přátelství. Oba pocházíme z Albrechtic a učili jsme spolu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Ale pojí mne k němu především obdiv k jeho strastiplnému životu, že nezatrpkl, byl a je dodnes velmi činorodý. Zajímají se o něj média, občas se dodnes na fakultě potkáváme. Z toho, co o něm bylo napsáno, a z jeho vyprávění vyjímám:

Narodil se před sto lety 6. října 1919 v Albrechticích do velmi kulturní a činné rodiny. Otec byl úředníkem pojišťovny, v obci r. 1913 založil sokolskou jednotu, hrál v kapele, s manželkou hráli a režírovali ochotnické divadlo. Občanům pomáhali i v tom, že spolu s nimi psali nejrůznější žádosti na úřady. Vojmír se dobře učil na albrechtické obecné škole a pak i na týnišťské měšťance, kde absolvoval i nepovinný 4. ročník. Pak byl přijat na reálku v Kostelci n. Orlicí, kde jej nejvíce ovlivnil F. Škvára, profesor tělesné výchovy, který jej přivedl ke zdravotní tělovýchově. Zde r. 1939 odmaturoval a byl přijat do Prahy na vysokou školu na Ústav pro vzdělávání profesorů tělovýchovy. To ještě netušil, jak dramatické roky jej čekají.

V září 1938 nám byla vnucena mnichovská dohoda, demokratická Československá republika zanikla a na půl roku vzniklo okleštěné Česko-Slovensko, v březnu 1939 pak Protektorát Čechy a Morava pod „ochranou“ Hitlerova Německa. Studenti a mnozí Češi se s novou situací nesmířili a ve výroční den republiky 28. října 1939 zorganizovali demonstraci. Medik Jan Opletal byl při ní postřelen a na následky zranění zemřel. 15. listopadu jej doprovodili ve velkém pohřebním průvodu, ani Vojmír Srdečný nechyběl.

17. listopadu následovala tvrdá německá odpověď: téměř 1100 studentů na pražských vysokoškolských kolejích bylo zatčeno (další v Brně), a 9 studentů bylo bez soudu popraveno. Studenti do 20 let byli omilostněni, mohli odejít. Vojmírovi bylo 2O let v říjnu.. Zatčení byli odvezeni do ruzyňských kasáren a byli hromadně ponižováni. Stali se lidmi beze jména, dostali jen číslo. Museli lehnout na břicho a po zádech se jim prošli němečtí vojáci. Druhého dne byli odvedeni na nádraží a po téměř dvoudenní cestě bez jídla a pití je vezli vlakem neznámo kam. Cílem byl koncentrační tábor Sachsenhausen – Oranienburg severně od Berlína. Dostali pruhované oblečení vězně s červeným trojúhelníkem, který značil politické vězně. Domovem se jim staly dřevěné baráky, pro Vojmíra s číslem 53. Na zemi byly slamníky, na jednom lůžku leželo pět lidí. Asi se netopilo, zvlhlá deka přimrzala k zemi. Na jeho baráku byli i dříve zatčení rukojmí, většinou legionáři, např. generál Zmek z Vysokého Mýta a starosta Poděbrad, na jiném např. profesoři Jagellonské univerzity za polského Krakova.

Jedenkrát měsíčně mohli psát domů, první lístek byl diktovaný: Liebe Eltern, ich bin gesund, es geht mir gut.. Ihr Vojmír (Milí rodiče, jsem zdráv, daří se mi dobře.. Váš Vojmír), ať to bylo realitou či nikoliv. Zpočátku byli deptáni zahálkou, pak nadměrným cvičením, válením se ve sněhu. Od jara 1940 byl Vojmír zařazen do pracovního komanda, do přístavu dlouhé kilometry chodily 300-členné skupiny a zde vězni nosili těžké pytle či bedny. Občas bezúčelně přehazovali hodinu hromadu písku vlevo, pak hodinu vpravo. Když vášnivý kuřák při pochodu v útvaru udělal úkrok stranou pro nedopalek, byl zastřelen.

Vojmír vzpomněl, že se museli dívat na apelplatz, kde se znelíbení vězni museli zahrabat asi na hodinu do sněhu. Kdo nepřežil, měl smůlu. Jednou stáli v zimě nedostatečně ustrojení na placu asi hodinu v minus 28° C. Opět kdo nepřežil, byl odnesen ke zpopelnění. Zkušenější sousední vězeň poradil: při výdechu zataj dech. V koncentráku nebylo politikaření, zde na tom byli stejně bídně.

Vojmír měl další štěstí, po 13 měsících byl 20. prosince 1940 propuštěn, s ním asi 200 dalších. I fašisté dvakrát ročně malý počet méně provinilých vězňů propouštěli (na Hitlerovy narozeniny a na vánoce), mohl odjet domů. Vždy 1. den v měsíci se musel hlásit na gestapu v Pardubicích, aby mu připomněli, co se může zopakovat. Již od ledna 1941 mohl pracovat, šéf konkurenční pojišťovny v Albrechticích jej přijal. Zde pracoval dva roky. R. 1943 měl být totálně nasazen do Německa, již měl povolávací rozkaz. Jeho známý z lágru Václav Vojtěch (také propuštěný) se přimluvil a napomohl mu k místu ve fabrice GMS v Holicích (Gass und Metalgesellschaft - německá letecká firma), která vyráběla jakési součástky pro armádu. Zde sice většinou jezdil s kolečkem, ale byl doma. Ke konci války (v dubnu) z fabriky zmizeli.

Po válce vysokoškoláci rychle dostudovávali, jemu ve studiu tělocviku v Praze předepsali 2 a půl roku, státní zkoušku složil v prosinci 1947. To již byl zaměstnán, od 1. září 1947 nastoupil do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde se zotavovali lidé po těžkých zraněních. On je vracel zlepšené do života pomocí zdravotní tělovýchovy, již na jaře 1948 uspořádal Prvé kladrubské hry pro postižené, čímž o čtvrt roku předešel britské organizátory Olympijských her pro postižené. Ale r. 1949 mu úřednice z ministerstva novátorské aktivity zakázala. Ještě t.r. prošel zkráceným 5-měsíčním vojenským výcvikem ve Vyškově jako řidič tanku T-34.

Pak na 10 let nastoupil jako rehabilitační pracovník do Velkých Losin k dětem, kterým zlepšoval jejich postižení opět přiměřeným tělocvikem. R. 1959, když se tam zlepšila situace, se na pět let vrátil opět do Kladrub. R. 1964 vypsala Pedagogická fakulta v Hradci Králové konkurz na místo na katedře tělesné výchovy a Vojmír Srdečný nastoupil sem, vychovával zde budoucí učitele tělocviku více jak dvacet let. Pak odešel do důchodu, ale zůstal velmi aktivní. To již bydlel v Praze a na částečný úvazek učil zdravotní tělovýchovu na Karlově univerzitě a na Vyšší odborné škole Palestra.

Dodnes vydává brožury k zdravotní tělovýchově, stal se předsedou historické skupiny 17. listopad 1939 v rámci ČSBS (Českého svazu bojovníků za svobodu), od r. 2010 je členem Mezinárodního výboru Sachsenhausen, napomáhá vydání tiskovin, je organizátorem setkávání bývalých spoluvězňů, ve školách na požádání vypráví o válečných letech a o životě, vystupuje v rozhlase a televizi.

Tak složitý a bohatý je život našeho kolegy z Univerzity Hradec Králové, který v květnu r. 2019 obdržel i výroční cenu Fr. Ulricha města Hradec Králové.

Čestmír Brandejs

(foto: Pamět národa)