Z posluchárny na trať charitativního běhu

Na podzim se uskutečnil již šestý ročník akce Vyběhněme PROTI násilí, pro mě druhý, kterého jsem se účastnil. Přijde mi to jako včera, kdy jsem si v poklidu seděl na přednášce a bývalá absolventka nás lákala, abychom se přidali k organizování dalšího ročníku charitativního běhu. V klidu jsem zvážil své organizační dovednosti, tj. že nezvládám zorganizovat ani svůj denní rozvrh, a své sportovní nadšení, které se probouzí pouze při dobíhání na vlak, a řekl jsem si, proč ne, jdu do toho. Z prvního ročníku si mnoho nepamatuji. Snad jenom to, že jsem netušil, co se kolem mě děje, a nechal se vést zkušenějšími kolegy.

Tento zážitek jsem se rozhodl zopakovat i v roce 2021, nyní již bez záštity služebně starších kolegyň. Ač jsme se v týmu neustále přesvědčovali, že máme půl roku čas a není nutné se stresovat, stresovali jsme se. Máme ještě měsíc, to stihneme. Nestíhali jsme. Zbýval týden, to zvládneme. To nezvládneme, bude to propadák. A najednou zde byl den D.

Po poledni jsme se všichni sešli na náměstí v kampusu UHK. Ač jsem do té chvíle věřil v naše pevné nervy a klidnou mysl, barva našich obličejů napovídala pravý opak. Přímo na místě bychom mohli z fleku doučovat kdejakého chameleona. Od barvy rajčete, přes barvu čerstvě posekané trávy až po odstín právě padlého sněhu. Mnozí z nás zvládli i opačné pořadí, a to opakovaně. Nedá se nic dělat, vzhůru do práce. Rozmístit stoly, připravit občerstvení, postavit stany, zaúkolovat dobrovolníky… Když je řeč o dobrovolnících, jsem na tomto místě povinen poděkovat své dokonalé paměti na obličeje a jména. Zatímco s některými lidmi jsem se zdravil až třikrát (aniž bych si jejich jméno zapamatoval), některé jsem pro jistotu vynechal zcela. A to jsem si s sebou připravil i jmenný seznam (doporučení pro příště: k jménům přidat také fotografie). Během neustálého poklusu z jednoho stanoviště na druhé mi krokoměr neustále vysílal upozornění, abych přepnul z režimu chůze na jízdní kolo, a přesto se úkoly hromadily stejnou rychlostí, jakou ubývaly. Jelikož znám sám sebe a již jsem znal i situaci, předchozí noc proběhla ve znamení tvorby nákresů a harmonogramu. Tato příprava byla v daný den užitečná. Přesněji řečeno by byla, kdybych si dokázal vzpomenout, kde jsem ty desky zrovna odložil. Přes všechny nezdary se blížil startovní výstřel a akce probíhala už plynule. V klidu jsem postával opodál a sledoval běžce, jak se rozcvičují. Hlavou mi letěla jednoduchá otázka: „Jak může někdo uběhnout pět nebo snad těch deset kilometrů? To není možné.“ Nu, a jelikož jsem člověk nevěřící, musel jsem se přesvědčit na vlastní kůži, tedy spíš na vlastní nohy.

Odskočil jsem si do auta odložit své kapitánské desky, které jsem v tu chvíli výjimečně měl u sebe (samozřejmě až když jsem je nepotřeboval) a obul své krásné běžecké boty (do té doby nepoužité). Čekal jsem různé poznámky směřované na moji adresu, že zrovna já jdu běhat. Poznámky se nekonaly, kolegyně nebyly schopny slova. Pouze přihlížely s očima jako talíře a ústy vykrouženými do dokonalého písmena O. Byl jsem sám se sebou spokojen, jaké se mi povedlo překvapení.

 Pocit uspokojení mi vydržel pouze do chvíle, než jsem si stoupnul na startovní čáru. Co já tady dělám? Kolem mě samí profesionálové nastavující si stopky a nervózně přešlapující v očekávání událostí příštích. Tak, a je to tady, výstřel. Jakožto jedinec ovládající základy etiky jsem starší a dámy pustil před sebe. Možná, že někteří byli i mladší než já, ale víte co, jistota je jistota. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat pohled na krásné prostředí trasy bez toho, aby mi ostatní účastníci stínili. Na první křižovatce potkávám svoji spolužačku: každého jiného závodníka povzbuzovala, ale na mě koukala jak na zjevení svatého Jána. Po několika dalších kilometrech (dle mapy tedy po jednom kilometru, ale tomu nevěřím, přestože jsem trať měřil osobně) jsem již proklel své výtečné nápady i celé běhání. A to několikrát.

Ve chvíli, kdy jsem zvažoval, že si pokojně zkolabuji do škarpy a nechám se dopravit na základnu jako figura pro nácvik první pomoci pro přítomné mediky, mi náladu zvedla běžkyně, která mě míjela (ladné pohyby, úsměv na tváři). No jo, to se jí to běží, když je zapřáhnutá za obrovského psa a má přídavný pohon. Až s odstupem několika vteřin mi došlo, že ten pes se dotýká země pouze třemi packami. A po několika dalších vteřinách jsem záhadný objekt přestal považovat za psa, ale rozpoznal jsem v něm dětský kočárek. To tedy ne, přece nemůžu doběhnout za paní s kočárkem. Tak do toho. Možná by plíce i protestovaly, ale ty jsem nechal za sebou už na prvním kilometru.

Proběhnout park, přeběhnout most a metr po metru, krok po kroku se blížit k cíli. Na tomto místě musím udělat krátkou odbočku. Pokud toto čte někdo, kdo nemá s běháním zkušenosti, dopředu si upravte hudební list, který budete poslouchat na trase. Písně typu Tam u nebeských bran a Až mě andělé povolají k sobě nejsou vhodné ve chvíli, kdy si uprostřed louky snažíte vzpomenout, jaké jsou první příznaky infarktu. Ale zpátky na trasu. Přeběhnout parkoviště, podběhnout most a už je tu závěrečná asfaltka. Tedy spíš závěrečný kilometr. To už dám, pravá, levá, pravá, levá, no tak, to není přece tak těžké. Přeběhnout most, oběhnout park, přeběhnout lávku a už vidím cíl. Dobře, zapomněl jsem, že ještě musím oběhnout budovu, ale teď už to je nadohled. Známí na mě volají, moderátoři něco říkají, nic nevnímám. Pouze srdce, které mi znechuceně oznamuje, že hned zítra se stěhuje k někomu, kdo se bude k němu chovat lépe, a ty tři závodníky, kteří stojí mezi mnou a cílem. To ne, to rozhodně ne. Tihle všichni skončí až za mnou. Nevím, odkud jsem ještě vyhrabal zbytky sil, snad z vidiny, že konec je už tak blízko, a z vědomí, že pokud zkolabuji, nebudou se se mnou muset tahat nijak daleko. Jeden běžec, druhý běžec, poslední zoufalá steč a je to tam. Nevím, jestli jsem za zády raději viděl toho třetího závodníka nebo tu prokletou cílovou pásku, o které jsem snil posledních čtyři a půl kilometru (první půlkilometr jsem si ještě užíval).

Tady už to neumím zlehčit. Pocity, které jsem prožíval potom, stály za to. Pocit, že jsem sobě i všem ostatním dokázal, že na to mám. Pocit, že jsem na posledních metrech nechal za sebou další tři závodníky. Pocit, že jsem zvládl něco, co bych považoval ještě před hodinou za nemožné. Pro někoho možná rutina, pro mě životní zážitek. A byl jsem potěšen ještě více, když mé dvě spolužačky doběhly až notnou chvíli po mně. Radost mírně opadla poté, co se zmínily, že ony běžely namísto pětky desítku a ještě obsadily první dvě místa v kategorii žen (a přesto v cíli působily čileji než já – viz fotografie). Ale co, tak třeba příště. Na stupně vítězů jsem sice se svým časem nedosáhl (velké překvapení), ale ten zážitek byl cennější než medaile. Pravda, kolegové a kolegyně mi museli bezprostředně po závodu slíbit, že podobný nápad mi příště rozmluví, ale víte co? Ať mě přesvědčují, že to nedám, že to je nesmysl. Já už znám pravdu. Dokážu to. A co vy? Budete se sami přesvědčovat, že něco nezvládnete, nebo zahodíte pochyby a vrhnete se do toho po hlavě? Tak s kým z vás se potkám v květnu na startu?

Jiří Drtina
jiri.drtina@uhk.cz