Pohledem akademiků

Jaká byla Vaše motivace k přihlášení do projektu kolegiálních sítí? S jakým očekáváním jste do něj vstupovali?

• „Byla to pro mě první zkušenost se supervizí a šla jsem do toho i s tím, že chci nahlédnout i zevnitř, jak to vlastně funguje.“
• „Dosud jsem se se supervizí na jiné než teoretické úrovni nesetkala. Její uplatnění v rámci učitelského povolání mi dává smysl, a proto jsem to chtěla zažít na vlastní kůži.“

Jak probíhala setkání ve skupinách, které byly složené z různorodých rolí a osobností?

• „Kolegiální sítě otevírají různé pohledy na cokoliv, co druhý přinese, často na otázku, kterou si každý z nás řeší nějak v sobě. Může to být opravdu jakákoliv otázka, kterou nějak vidí každá z těch rolí. A tam se mi opravdu líbí, že člověk cítí, co ta druhá, třetí strana někdy vidí jinak, někdy podobně, a vzniká tam vzájemné porozumění.“
• „V naší skupině bylo opravdu velmi bezpečné prostředí a musím říct, že mi to přišlo velmi přirozené. Neřešila jsem role, které tam kdo máme, ničeho jsem se neobávala a myslím si, že u všech tam panovala veliká otevřenost. Ale bylo to i tím, že jsme měli opravdu pečlivě nastavená pravidla a všichni jsme tam byli dobrovolně a šli jsme tam s příznivým očekáváním.“
• „Supervize mi pomohla nepřemýšlet nad věcmi jednostranně, ale stále hledat různé alternativy, zamýšlet se nad svým pohledem na věc, ale i nad pohledem ostatních zúčastněných. Díky supervizi jsem měla možnost poznat, co studenti řeší, co je trápí, s čím si neví rady, na což bychom měli reagovat.“
• „Zpočátku jsem si nedokázala moc představit, jak bude probíhat supervize v tak nesourodé skupině (studenti, fakultní učitelé, akademici, didaktici...) a musím dodat, že právě tato různorodost byla pro mě jakousi přidanou hodnotou.“

Jak jste účast v kolegiálních sítích prožívali? Jaké jste při nich měli pocity?

• „Nejvíce si cením otevřenosti jednotlivých účastníků. Podařilo se vytvořit bezpečné prostředí, kde jsme se nebáli sdílet nejen to, co se nám nedaří, ale i to, v čem spatřujeme nějaký posun. Zároveň jsme se nebáli dát najevo své emoce, mluvit téměř o všem.“
• „Líbilo se mi, jakým způsobem supervizor to celé řídí, jak nehodnotí, jak naslouchá… to bylo pro mě taky velmi inspirativní a ráda bych to následovala, alespoň tak, jak budu umět.“
• „Já jsem si tam připadala jako mezi kolegy a nějak jsem neřešila, jestli tohle je zrovna student, který přichází s problémem. Spíše jsem to vnímala jako otevření obzorů – podívám se na to z té druhé strany – co třeba neznáme.“
• „Opravdu všechna témata, která nám tam zaznívala, byla obohacující. Prezentovali jsme tam vlastní pohled, vlastní prožívání, bez nutnosti to hodnotit, kritizovat, reagovat na to obranně. Možnost vyslechnout a říct svůj pohled též učí takové věci sdílet v podstatě neutrálně, bez agrese, a to se mi na tom líbilo.“

Jaký dopad měla Vaše účast v kolegiálních sítích na Vaši praxi? Co Vám tato zkušenost dala do budoucna?

• „Zjištění, že supervize mě přivádějí více k sobě, umožňují mi zastavit se a více přemýšlet o sobě, o svém chování, jednání. Pomáhají mi se podívat na určité situace z jiných úhlů pohledů, a tím získávám nový vhled na celou situaci. Zároveň supervize považuji za součást psychohygieny učitele.“
• „Trochu jinak vnímám studenty PdF, jelikož jsem měla možnost nahlédnout na to, jak přemýšlejí o svém procesu učení a své budoucí profesi, jaké na sebe mají nároky a co je tíží. Bylo to pro mě velmi zajímavé a zároveň mě to motivovalo se tímto směrem dále rozvíjet.“
• „Pro mě je supervize úžasná prevence syndromu vyhoření a řekla bych, že je to nutnost, kterou bohužel nemáme možnost realizovat. Ale měla by se hledat cesta, jak to zařídit, aby existovala v rámci systému možnost pravidelných supervizních skupin.“