Absolventka UHK a její projekt Etické dílny
Přečtěte si článek o projektu "Etické dílny", který založila absolventka UHK oboru Etická výchova Eliška Krmelová.
Jak se zachovat, když na jedné misce vah je zisk a na druhé morálka? Jak překonat problémy nebo rozvod rodičů? Odpovědi školákům pomáhá najít certifikovaný
projekt Etické dílny.
Založila ho Eliška Krmelová. „Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují,“ říká v rozhovoru.
* LN Jak vznikl nápad jezdit po školách a hovořit s dětmi o různých tématech týkajících se jejich běžného života?
S programy Etické dílny jsem začala koncem roku 2003, ale myšlenka na ně vznikla ještě dříve. Vystudovala jsem sice na vysoké škole marketing, ale v rámci doplňujícího pedagogického studia jsem dělala výzkum asi u 300 dětí na základních školách, na vesnici i ve městě, jak tráví volný čas a jaký mají postoj k určitým oblastem. Závěry mého výzkumu mě docela zdrtily. Říkala jsem si, že je tristní, jak důležité životní hodnoty v očích dětí degradovaly. Zůstávalo to pořád ve mně. Uspěla jsem poté ve výběrovém řízení na vedoucí komunitního centra, tu práci jsem ale nakonec nepřijala. A tehdy mi položili klíčovou otázku: „Co tedy vlastně chcete dělat?“A v tom to ze mne začalo plynout samo: Chci chodit přímo za dětmi do škol, mluvit s nimi o tématech z jejich života a o tom, co prožívají, zaměřit jejich pohled na pozitivní hodnoty, na kterých je vystavěna naše společnost.
* LN Jaká byla jejich reakce?
Řekli mi, že se jim to líbí a ať to všechno sepíšu. Půl roku jsem pak tvořila preventivní programy, které jsem nazvala Etické dílny. Poprvé jsem je šla nabídnout do velké sídlištní školy, kde v osmém ročníku bylo skoro 150 dětí. Tam projevili učitelé o spolupráci velký zájem a do každé třídy osmého ročníku objednali sedm různých témat. Zpočátku jsem Etické dílny dělala jako dobrovolnickou činnost. Pak ale tento projekt začali podporovat různí lidé, zaměstnala mě naše současná organizace Hope4kids a mohli jsme začít dělat naplno. Práce na školách začala růst.
* LN Podobné programy školy neznaly?
Běžnější tehdy byly přednášky o drogách, alkoholu nebo šikaně. Já jsem to ale pojala jinak, protože šlo o témata, která mají etické pozadí. Věděla jsem, že pokud máme s dětmi mluvit o rodině, image nebo přátelství, nemohou to být jen „suché“ přednášky, ale zajímavé, interaktivní programy. Tomu, co s dětmi děláme, se říká nespecifická primární prevence. Po čase i ministerstvo školství doporučilo školám zařadit tento typ prevence, protože se zaměřuje i na pozitivní témata, ne jen na rizikové chování.
* LN S kterým tématem jste tehdy poprvé do školy mezi 150 osmáků přišla?
Bylo to morální bludiště. Je to téma, ve kterém spolu přemýšlíme například o rozhodování mezi dvěma stejně dobrými volbami nebo o situacích, kdy na jedné misce vah je zisk a na druhé morálka či vlastní svědomí. Bavíme se i o odpuštění, což je vlastně také rozhodnutí. Řešíme i vytrvalost, která je nezbytná pro to, abychom někam dospěli.
* LN Dají se srovnat děti, se kterými jste se potkávala v roce 2003 a se kterými se potkáváte dnes? Mají jiné starosti, otázky?
Samozřejmě že internet nebyl tehdy tak dostupnýamladou generaci ještě tolik nezasáhl. Ale pořád platí, že to, jak se děti popasují se svými potížemi, souvisí hodně s jejich rodinou a zázemím. V tomto ohledu to mají děti v současné době těžší. Rozvody a rozchody jsou dnes téměř samozřejmostí. A to dětem ubližuje. Vůbec se ale nezměnilo, že si důležitost a klíčovou hodnotu rodiny děti i dospívající velice dobře uvědomují. Když se bavíme o jejich vzorech, buď žádné nemají, nebo uvedou nejčastěji rodiče. Jsem proto přesvědčena, že stále mají hlubokou vnitřní potřebu rodiny. Možná to, co teď řeknu, může být pro někoho překvapivé, ale víte, kterou vlastnost vybírají čtrnáctiletí v dotazníku jako nejdůležitější u svého budoucího partnera? V 99 procentech je to věrnost. Poprvé mě tento výsledek překvapil, ale teď už ne – opakuje se to v mnoha třídách už celých 13 let! A svědčí to o potřebě stability a bezpečí.
* LN Vybavujete si situaci, kdy jste ve třídě poznala, že je nějaké dítě ve špatném psychickém stavu kvůli rodině?
Nesnažíme se u dětí měřit emoce. Nechceme je citově rozladit, když do třídy přicházíme jen na dvě hodiny, a pak zase odcházíme. To by od nás bylo neprofesionální. Ale něčeho jsem si všimla. Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují. Vybavuji si situaci, kdy jsem se opatrně ptala dětí, jestli někdo zažil rozvod rodičů. Jeden chlapec zvedl ruku a s úšklebkem pronesl: „Jo! Třikrát!“ Zajímavé je, že se toto téma často dotýká i učitelek. I ony někdy prožívají takové problematické situace.
* LN Jak tedy s tématem rozvodu pracujete?
Nechceme lakovat rodinu narůžovo. Ale snažíme se dětem ukázat dvě důležité věci: že rozvod rodičů není jejich vina a že musí o svých pocitech mluvit.
* LN S jakými reakcemi dětí se nejčastěji setkáváte?
Na začátku debaty si stanovíme pravidla. Děti vědí, že mohou vyjádřit svůj názor, ale zároveň ani nemusí, jde-li o něco osobního. Jen otevřeme prostor pro diskusi. Což je něco, co někteří velmi vítají. Některé třídy jsou tiché a žáci se bojí říct něco, co by mohlo být použito proti nim. Ve většině tříd se ale děti hlásí tak hodně, že je musíme spíše krotit, abychom časově zvládli celý program. Hodně se dětem líbí různé aktivity, hry a příběhy.
* LN Do jedné třídy docházíte i několik let za sebou. Vidíte zřetelně, jak se vyvíjí v názorech?
S některými třídami se pracuje od počátku velmi dobře a postupně můžeme jít spolu stále více do hloubky. Někde to ale bývá těžší. Kolem sedmé třídy nastává často určitá krize, děti jsou v pubertě. Osobně mám nejraději deváťáky – to bývají debaty jako řemen.
* LN Které téma ze všech, která nabízíte, je nejoblíbenější, vyvolává největší debatu?
Oblíbenost témat asi není možné určit; to, jak se program povede, souvisí vždy s danou třídou. U malých dětí je nejžádanější program o kamarádství, u velkých téma moc slova. Lektorsky nejnapínavější bývá právě téma o rodině, protože je to citlivá oblast a nevíme, jakých situací v životech dětí se dotkneme. Téma, které je naopak nejméně objednávané, se týká stáří, nemocí a umírání. Přitom jde také o součást našeho života. Většina lidí ale o těchto věcech nechce mluvit ani v rodinách, natož ve školách.
* LN Jak jste témata dávala dohromady?
Spolupracuji na tom s dalšími lektory. Vycházíme přitom ze zkušeností a potřeb, které při práci s mladými vnímáme. Programy pro první stupeň vzešly z otázek dětí v internetové poradně.
* LN Jak vás přijímají rodiče, když například zjistí, že se bude v hodině probírat rozvod?
Když jsme s programy na školách začínali, prevence nebyla ještě tolik rozvinutá a rodiče se o ni prakticky nezajímali. Dnes školy předem mají informovat rodiče o naplánovaných programech a rodiče z nich mohou své dítě případně odhlásit. Prakticky se nám to ale nestává. Škola ví, že jde o kvalitní a certifikované programy, a rodiče v tom důvěřují škole. Pokud se k nám někdy reakce rodičů dostanou, bývají pozitivní. Někteří rodiče dokonce sami přinesou do školy svého dítěte poptávku, že pro ně chtějí Etické dílny.
* LN Jaké patologické jevy ve třídách sledujete?
Nejčastěji si učitelé stěžují na špatné vztahy mezi dětmi; děti se k sobě nechovají hezky, navzájem se napadají. Proto jsou na prvním stupni nejžádanější témata „buďme kamarádi“ a „jak se stát dobrým kamarádem“. Tyto problémy s chováním se nejvíc projevují o přestávkách. Pro některé děti jsou přestávky tím nejlepším ve škole, pro jiné jsou ale velkým problémem.
Eliška Krmelová
* Narodila se 31. prosince 1970. Je vdaná a má dvě téměř dospělé děti. * Vystudovala ekonomickou fakultu VŠB v Ostravě, dále doplňující pedagogické studium na Ostravské univerzitě a etickou výchovu na Univerzitě Hradec Králové. * V letech 1994–1996 pracovala jako vedoucí školicího střediska Microsoft. * Od roku 2004 pracuje jako lektorka preventivních programů Etické dílny v organizaci Hope4kids, z. s. (pro oblast Břeclavsko, Brněnsko).
Autor: Michaela Kabátová, Lidové noviny
projekt Etické dílny.
Založila ho Eliška Krmelová. „Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují,“ říká v rozhovoru.
* LN Jak vznikl nápad jezdit po školách a hovořit s dětmi o různých tématech týkajících se jejich běžného života?
S programy Etické dílny jsem začala koncem roku 2003, ale myšlenka na ně vznikla ještě dříve. Vystudovala jsem sice na vysoké škole marketing, ale v rámci doplňujícího pedagogického studia jsem dělala výzkum asi u 300 dětí na základních školách, na vesnici i ve městě, jak tráví volný čas a jaký mají postoj k určitým oblastem. Závěry mého výzkumu mě docela zdrtily. Říkala jsem si, že je tristní, jak důležité životní hodnoty v očích dětí degradovaly. Zůstávalo to pořád ve mně. Uspěla jsem poté ve výběrovém řízení na vedoucí komunitního centra, tu práci jsem ale nakonec nepřijala. A tehdy mi položili klíčovou otázku: „Co tedy vlastně chcete dělat?“A v tom to ze mne začalo plynout samo: Chci chodit přímo za dětmi do škol, mluvit s nimi o tématech z jejich života a o tom, co prožívají, zaměřit jejich pohled na pozitivní hodnoty, na kterých je vystavěna naše společnost.
* LN Jaká byla jejich reakce?
Řekli mi, že se jim to líbí a ať to všechno sepíšu. Půl roku jsem pak tvořila preventivní programy, které jsem nazvala Etické dílny. Poprvé jsem je šla nabídnout do velké sídlištní školy, kde v osmém ročníku bylo skoro 150 dětí. Tam projevili učitelé o spolupráci velký zájem a do každé třídy osmého ročníku objednali sedm různých témat. Zpočátku jsem Etické dílny dělala jako dobrovolnickou činnost. Pak ale tento projekt začali podporovat různí lidé, zaměstnala mě naše současná organizace Hope4kids a mohli jsme začít dělat naplno. Práce na školách začala růst.
* LN Podobné programy školy neznaly?
Běžnější tehdy byly přednášky o drogách, alkoholu nebo šikaně. Já jsem to ale pojala jinak, protože šlo o témata, která mají etické pozadí. Věděla jsem, že pokud máme s dětmi mluvit o rodině, image nebo přátelství, nemohou to být jen „suché“ přednášky, ale zajímavé, interaktivní programy. Tomu, co s dětmi děláme, se říká nespecifická primární prevence. Po čase i ministerstvo školství doporučilo školám zařadit tento typ prevence, protože se zaměřuje i na pozitivní témata, ne jen na rizikové chování.
* LN S kterým tématem jste tehdy poprvé do školy mezi 150 osmáků přišla?
Bylo to morální bludiště. Je to téma, ve kterém spolu přemýšlíme například o rozhodování mezi dvěma stejně dobrými volbami nebo o situacích, kdy na jedné misce vah je zisk a na druhé morálka či vlastní svědomí. Bavíme se i o odpuštění, což je vlastně také rozhodnutí. Řešíme i vytrvalost, která je nezbytná pro to, abychom někam dospěli.
* LN Dají se srovnat děti, se kterými jste se potkávala v roce 2003 a se kterými se potkáváte dnes? Mají jiné starosti, otázky?
Samozřejmě že internet nebyl tehdy tak dostupnýamladou generaci ještě tolik nezasáhl. Ale pořád platí, že to, jak se děti popasují se svými potížemi, souvisí hodně s jejich rodinou a zázemím. V tomto ohledu to mají děti v současné době těžší. Rozvody a rozchody jsou dnes téměř samozřejmostí. A to dětem ubližuje. Vůbec se ale nezměnilo, že si důležitost a klíčovou hodnotu rodiny děti i dospívající velice dobře uvědomují. Když se bavíme o jejich vzorech, buď žádné nemají, nebo uvedou nejčastěji rodiče. Jsem proto přesvědčena, že stále mají hlubokou vnitřní potřebu rodiny. Možná to, co teď řeknu, může být pro někoho překvapivé, ale víte, kterou vlastnost vybírají čtrnáctiletí v dotazníku jako nejdůležitější u svého budoucího partnera? V 99 procentech je to věrnost. Poprvé mě tento výsledek překvapil, ale teď už ne – opakuje se to v mnoha třídách už celých 13 let! A svědčí to o potřebě stability a bezpečí.
* LN Vybavujete si situaci, kdy jste ve třídě poznala, že je nějaké dítě ve špatném psychickém stavu kvůli rodině?
Nesnažíme se u dětí měřit emoce. Nechceme je citově rozladit, když do třídy přicházíme jen na dvě hodiny, a pak zase odcházíme. To by od nás bylo neprofesionální. Ale něčeho jsem si všimla. Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují. Vybavuji si situaci, kdy jsem se opatrně ptala dětí, jestli někdo zažil rozvod rodičů. Jeden chlapec zvedl ruku a s úšklebkem pronesl: „Jo! Třikrát!“ Zajímavé je, že se toto téma často dotýká i učitelek. I ony někdy prožívají takové problematické situace.
* LN Jak tedy s tématem rozvodu pracujete?
Nechceme lakovat rodinu narůžovo. Ale snažíme se dětem ukázat dvě důležité věci: že rozvod rodičů není jejich vina a že musí o svých pocitech mluvit.
* LN S jakými reakcemi dětí se nejčastěji setkáváte?
Na začátku debaty si stanovíme pravidla. Děti vědí, že mohou vyjádřit svůj názor, ale zároveň ani nemusí, jde-li o něco osobního. Jen otevřeme prostor pro diskusi. Což je něco, co někteří velmi vítají. Některé třídy jsou tiché a žáci se bojí říct něco, co by mohlo být použito proti nim. Ve většině tříd se ale děti hlásí tak hodně, že je musíme spíše krotit, abychom časově zvládli celý program. Hodně se dětem líbí různé aktivity, hry a příběhy.
* LN Do jedné třídy docházíte i několik let za sebou. Vidíte zřetelně, jak se vyvíjí v názorech?
S některými třídami se pracuje od počátku velmi dobře a postupně můžeme jít spolu stále více do hloubky. Někde to ale bývá těžší. Kolem sedmé třídy nastává často určitá krize, děti jsou v pubertě. Osobně mám nejraději deváťáky – to bývají debaty jako řemen.
* LN Které téma ze všech, která nabízíte, je nejoblíbenější, vyvolává největší debatu?
Oblíbenost témat asi není možné určit; to, jak se program povede, souvisí vždy s danou třídou. U malých dětí je nejžádanější program o kamarádství, u velkých téma moc slova. Lektorsky nejnapínavější bývá právě téma o rodině, protože je to citlivá oblast a nevíme, jakých situací v životech dětí se dotkneme. Téma, které je naopak nejméně objednávané, se týká stáří, nemocí a umírání. Přitom jde také o součást našeho života. Většina lidí ale o těchto věcech nechce mluvit ani v rodinách, natož ve školách.
* LN Jak jste témata dávala dohromady?
Spolupracuji na tom s dalšími lektory. Vycházíme přitom ze zkušeností a potřeb, které při práci s mladými vnímáme. Programy pro první stupeň vzešly z otázek dětí v internetové poradně.
* LN Jak vás přijímají rodiče, když například zjistí, že se bude v hodině probírat rozvod?
Když jsme s programy na školách začínali, prevence nebyla ještě tolik rozvinutá a rodiče se o ni prakticky nezajímali. Dnes školy předem mají informovat rodiče o naplánovaných programech a rodiče z nich mohou své dítě případně odhlásit. Prakticky se nám to ale nestává. Škola ví, že jde o kvalitní a certifikované programy, a rodiče v tom důvěřují škole. Pokud se k nám někdy reakce rodičů dostanou, bývají pozitivní. Někteří rodiče dokonce sami přinesou do školy svého dítěte poptávku, že pro ně chtějí Etické dílny.
* LN Jaké patologické jevy ve třídách sledujete?
Nejčastěji si učitelé stěžují na špatné vztahy mezi dětmi; děti se k sobě nechovají hezky, navzájem se napadají. Proto jsou na prvním stupni nejžádanější témata „buďme kamarádi“ a „jak se stát dobrým kamarádem“. Tyto problémy s chováním se nejvíc projevují o přestávkách. Pro některé děti jsou přestávky tím nejlepším ve škole, pro jiné jsou ale velkým problémem.
Eliška Krmelová
* Narodila se 31. prosince 1970. Je vdaná a má dvě téměř dospělé děti. * Vystudovala ekonomickou fakultu VŠB v Ostravě, dále doplňující pedagogické studium na Ostravské univerzitě a etickou výchovu na Univerzitě Hradec Králové. * V letech 1994–1996 pracovala jako vedoucí školicího střediska Microsoft. * Od roku 2004 pracuje jako lektorka preventivních programů Etické dílny v organizaci Hope4kids, z. s. (pro oblast Břeclavsko, Brněnsko).
Autor: Michaela Kabátová, Lidové noviny
