Jak se žije ve světě, který lidem taje pod nohama? Sbírala svědectví stovek lidí

Převzato z magazínu Universitas

V únoru 2019 sbalila Zdenka Sokolíčková kufry (nebo spíš sudy) a spolu se třemi malými syny a svým mužem – biologem Jakubem Žárským – se vydala vstříc polární noci na Špicberkách. Do mrazivých končin s barevnými domky, kde lidé neopouštějí města bez pušky na obranu proti ledním medvědům, se vypravila zkoumat, jak dramatickou výzvu může znamenat změna klimatu pro praktické oblasti života. Pomohl jí k tomu i grant Marie Sklodowska-Curie Fellowship ve výši 5,5 milionu korun (grant získala ve druhém kole přes národní grantové schéma) a také dobrozdání významného norského antropologa Thomase Hyllanda Eriksena. 

Cíl měla ambiciózní: posbírat rozhovory s 350 místními a zachytit jejich život ve světě, který jim taje pod nohama a přináší nečekané výkyvy počasí, ale i společenské pohyby. Vyptávala se na změny posledních let, aby na miniatuře severského městečka ukázala, jak vstupují do života menších komunit velké procesy – nejen změna klimatu, ale taky třeba globalizace.

„Longyearbyen je jedno z míst, kde je změna klimatu nejviditelnější na planetě – hodně se otepluje, ubývá ledu na moři, přibývá intenzivních srážek, taje permafrost. Zároveň se tam velmi rychle proměnila ekonomika,“ popisuje Sokolíčková specifika místa. 

Z původně hornického města založeného na počátku 20. století, kde se těží černé uhlí té nejvyšší kvality, se v posledních letech stává spíš exotická turistická destinace – i kvůli celosvětovému úsilí fosilní průmysl utlumit. 

Nastupující turistický byznys pak vytváří pracovní místa, na něž Norové a Norky nechtějí nastoupit. Do míst přitahuje pracovní sílu, které přichází vhod, že v oblasti není potřeba víz ani pracovních povolení. V mrazivých špicberských končinách tak žije třeba i thajská nebo filipínská komunita, v níž většina neovládá norštinu. A místem lidé často „protékají“ poměrně rychle. Průměrně bydlí v Longyearbyenu čtyři roky, asi polovina obyvatelstva ale dnes ve městě vydrží jen dva roky a pak se stěhují dál. 

A aby toho nebylo na jedno malé město málo, stahují se sem i vědci a vědkyně z celého světa. „S tím je spojená i dynamická proměna populace. Z městečka, které bylo dřív převážně norské, se rázem stala kosmopolitní vesnička. Je to zdánlivě geograficky odlehlá lokalita, kde se ale děje hodně věcí zároveň a rychle.“ 

Jako etnografku ji zdejší komunita lákala třeba proto, že je poměrně přehledná – člověk se snadno zorientuje v tom, s jakými skupinami populace má tu čest, a může se tak naplno věnovat výzkumu. K němu antropoložce stačí pár pracovních nástrojů: diktafon, tužka a papír. Ale důležitá je taky schopnost naslouchat, otevřená hlava a sečtělost v oboru. Být v obraze a vyznat se lépe v terénu Zdence Sokolíčkové hodně pomohla i pravidelná četba místních novin a sociálních sítí. 

Splynout znamená naučit se norsky

Brzy po příjezdu si uvědomila, že pokud se chce dozvědět co nejvíc, musí splynout a zapracovat na své norštině. „Mám intenzivní vzpomínku na první rozhovor. Byla to Norka, mluvily jsme spolu anglicky a já jsem trnula, když jsem poslouchala, jak vzpomínala na lavinu, která město zasáhla v roce 2015, strhla domy a zabila dva lidi. To byla pro místní trhlina v čase a prostoru: najednou zjistili, že ani doma nejsou v bezpečí,“ popisuje vědkyně a připouští, že nelze jednoznačně tvrdit, že lavinu zapříčinila klimatická krize. Místní ale změny kolem sebe vnímají v těchto souvislostech.  

„Viděla jsem, jak se té ženě derou slzy do očí a že na to má velmi intenzivní vzpomínku. Ale těžko v angličtině hledala slova. Viděla jsem za tím příběh, který nedokážu zachytit, protože neumím jazyk, a je to tím pádem moje vina,“ vypráví antropoložka. Na nedostatcích zapracovala a zhruba po roce dokázala vést výzkumné rozhovory plynně v norštině. 

„Časem se ukázalo, že spíš než velké množství rozhovorů je užitečné navázat hlubší vztah s klíčovými respondenty a scházet se s nimi opakovaně nebo neformálně. Spřátelili jsme se spolu, trávili jsme spolu čas. I to je způsob, jak vytvářet data. Třeba mnohem bohatší a hlubší, než když s někým sedíte v kavárně s diktafonem.“ 

Poněvadž Arktida se otepluje rychleji než zbytek planety, obyvatelstvo tu kvůli tajícímu permafrostu řeší, jak udržet své domy pohromadě, aby nepopraskaly, nepohnuly se nebo rovnou nespadly. 

„Norové žijící v prostředí, kde jste vydaní živlům, mají navíc hodně silný vztah k přírodě. Studená a suchá zima je pro ně důležitá, rádi nad sebou mají 24 hodin hvězdy a polární záři. A najednou, když přijde během polární noci liják, je to pro ně psychicky náročné ustát,“ popisuje antropoložka.

Nový strach: z milované přírody

U některých místních pozorovala stavy známé jako environmentální žal. „Je jim smutno z toho, že jim mizí milované věci před očima a oni to nedokážou ovlivnit. Nevědí, jestli mohou na Špicberkách dál žít. Sledují proces, který je ‚někde tam‘, ale projevuje se teď a tady: Už se na skútru nedostanou na svou chatu, protože fjord zvaný ledový nezamrzne. Led tam nikdo neviděl asi deset let.“

Za jeden z nejdramatičtějších dopadů změny klimatu na život na Špicberkách považuje nejistotu, až pocit ohrožení, strachu z přírody. Tu přitom místní dřív vnímali jako silného partnera. „Najednou je to nepředvídatelná entita, která může spustit lijavec v lednu, pak zmrzne tundra a umírají sobi, protože se nenažerou. Loni v červenci bylo zase 22 stupňů Celsia. Pak vám lidé říkají, že bylo skvělé projít se v šatech, ale připadáte si u toho nepatřičně – mám se radovat z toho, že je dneska krásně, nebo už je na planetě opravdu zle, když je i na Špicberkách 22 stupňů?“

Jak už to ale ve společnosti bývá, situace je mnohem složitější – i v dramaticky se měnícím místě se najdou lidé popírající změnu klimatu. Klíč pochopení leží v minulosti: „Identita městečka a kolektivní paměť je úzce napojena na hornictví – proto ostatně město vzniklo, proto je udržované,“ upozorňuje antropoložka. I to se ale mění, nedávno padlo rozhodnutí, že se důl za dva nebo tři roky definitivně zavře. Norsko vidí budoucnost v turismu nebo ve vývoji zelených technologií a jejich prodeji jinde. 

Solidarita jako nástroj přežití

Zdenka Sokolíčková si všímá, že starousedlíci vnímají tyto změny jako zradu. „Žijí v prostředí, kde stačí být kousek od města bez zbraně nebo dobrého oblečení a dostáváte se do ohrožení života. V takovém místě je kolektivní solidarita velmi důležitý princip. Mnoho starousedlíků mi říkalo, že společenské klima ve městě se velmi negativně proměnilo.“ 

S větším průtokem lidí kvůli turistickému ruchu nebo vědě se prostředí anonymizuje a na mrazivé periferii vzniká absurdní velkoměstský pocit. 

„Navíc se práce horníka, která byla dříve oceňovaná i proto, že pomáhala udržovat norskou suverenitu v místě, najednou stala něčím, za co by se měli lidé stydět a co má na sobě štempl příčiny klimatické změny, jejíž tragické následky neseme,“ vysvětluje antropoložka. 

Pocit křivdy se často promítal právě i do způsobu, jak starousedlíci nahlíželi na projevy změny klimatu. Někteří z nich je dokonce aktivně popírali. „Jsou to většinou vzdělaní lidé. Ale věří, že příroda prochází přirozenými cykly a nyní jsme ve fázi oteplování, které podle nich nemá nic společného s lidskou činností. Takových lidí jsem potkala překvapivě hodně,“ podotýká antropoložka a připouští, že její původní představa o povědomí místních o změně klimatu byla asi trošku naivní. 

Příčinu špicberské klimaskepse vidí i v tom, jak Norsko naložilo s důlní činností. „Lidé tam vnímají jako lež, že se turismus ve srovnání s hornictvím prezentuje jako ekologičtější aktivita a od 90. let se protežuje,“ dodává. Přitom se kvůli turismu zvýšil počet lidí, co létají na Špicberky na krátkou dobu, nebo dokonce připlují velkokapacitní lodí. „Vyhrnou se z ní tisíce turistů, vše si vyfotí, pošlapou tundru, proplují kolem ledovce a zase odjedou. Je to zase jiný řetězec vlivu člověka na přírodu.“

Téma problematického turismu vystupovalo z jejích rozhovorů s místními velmi intenzivně, pak ale přišla pandemie... A jako když utne. „Ze dne na den odlifrovali turisty na pevninu, protože na ostrově je nemocnice, kde obslouží jen dva pacienty najednou. Takže kdyby byla složitá epidemická situace, tak bychom neměli vůbec šanci. Nastala panika a rázem na ostrov nikdo nesměl. Dodnes se průmysl nedal dohromady, určitě to všechny firmy nepřežijí. A Norsko si uvědomilo, že to, že takto otevřeli dveře turismu, který je postavený na globální mobilitě pracovní síly, nevedlo k tomu, co chtějí. Protože Norové vlastně chtějí své norské městečko,“ vysvětluje Sokolíčková, že v poslední době Skandinávie couvá a turismu přivírá dveře. 

 

Omyly globalizace: děti bez vlasti

Ať už se antropolog či antropoložka na cestu připraví sebelépe, nikdy přesně neví, co ho na místě potká – také Zdenka Sokolíčková vyrazila na Špicberky s představou, že jede do „živoucí laboratoře“ zkoumat hlavně, jak se lidem kvůli změně klimatu mění život. Ukázalo se ale, že příběh místa je daleko méně přímočarý než mediálně líbivé vyprávění o městečku sužovaném dopady oteplování.

„Během výzkumu jsem zjistila, že jsou někteří starousedlíci na téma alergičtí. Stávalo se mi, že mi hned po podání ruky hlásili: Doufám, že se mě nebudete ptát na změnu klimatu. To pak antropolog zbystří a říká si: Co se tady děje? Jednou jsem dělala rozhovor s novinářem, který mi řekl: Klimatická změna je jediný příběh tohoto města. Musela jsem mu oponovat – při etnografickém výzkumu naopak člověk vidí, že příběhů je strašně moc. Jen o nich třeba nikdo nechce mluvit: marginalizace ‚nenorských‘ pracovníků, pracovní podmínky průvodců… “ vyjmenovává. 

Hned první rok objevila dosud nepopsaný fenomén: situaci potomstva imigrantů a imigrantek z Thajska či Filipín: „Ty děti tam vyrůstají, naučí se norštinu, třeba i zapomenou jazyk svých rodičů a se zemí původu mají minimální vazby. Chtějí žít v Norsku, ale pro Norsko nejsou ničím,“ dává antropoložka nahlédnout do svého srdcového tématu. 

Rozdělení sil na Špicberkách upravuje mezinárodní dohoda, která Norsku přiznává svrchovanost nad územím, platí tam ale specifická legislativa. Je zdánlivě snadné se tam usadit, protože v místě neplatí imigrační zákony jako v Norsku, má to ale řadu nevýhod: na Špicberkách neexistuje sociální systém. Je to místo pro zdravé, produktivní lidi, kteří se o sebe dokážou postarat. 

„Ve chvíli, kdy tito potomci imigrantů dospějí, nemají zdravotní pojištění, sociální krytí. Mají pořád stejný status, jako kdyby zrovna přicestovali ze země původu rodičů nebo prarodičů. Ty děti mají hybridní identity – samy říkají, že když přijedou do Thajska na prázdniny, nejsou dost Thajci, v Norsku nejsou nikdy dost Norové,“ popisuje nezáviděníhodný status těchto dětí Sokolíčková. 

V místě je jich zhruba dvacet, což by se mohlo zdát jako maličkost, pro antropologii tomu tak ale není. Téma lze nasvítit zkrátka už jen proto, že existuje. Navíc, dětí jiných než norských rodičů v místě žije kolem stovky. 

Uprostřed mrazivé tundry vědkyni nejvíce přitahovaly právě lidské příběhy – byť severské končiny obývají i jiní tvorové: třeba ptáci, které jako členka České ornitologické společnosti s manželem a syny ráda pozoruje, velryby nebo mroži, na něž se její tehdy pětiletý synek jel podívat se školkou. 

Nebo lední medvěd. Tomu nebyla vědkyně se svou rodinou daleko. Na Vánoce v roce 2019 lidé zpozorovali ve městě jeho stopy. „Na zastávce, kde můj syn, tehdy prvňáček, čekával na autobus do školy, se prý medvěd procházel v pět ráno. Pak ho, chudáka, zastřelili,“ vypráví. Na prstýnku a náramku se jí zaleskne miniaturní figurka ledního medvěda. „Dostala jsem ho od jedné z mých respondentek-veteránek. Je to šperkařka původem z Holandska. Na Špicberkách žije už pětadvacet let a vyrábí dva druhy šperků: s ledním medvědem a bez něj. A vždycky říká, že ty s medvědem se prodávají, ty druhé ne,“ směje se antropoložka. 

Ikonickým zvířetem – jak jinak než klimatické změny – se ale ve svém výzkumu inspirovala: děti imigrantů pojmenovala ve svém výzkumu „teenagers without land“ (teenageři bez vlasti) coby odkaz na film o ledních medvědech s názvem Queen without land (Královna bez království). Ten dobyl festivaly s mrazivým poselstvím o klimatické nouzi, zobrazuje tato majestátní zvířata, jak jim mizí pod nohama prostředí k životu. „Hladovějící medvěd na kře je silný motiv, jedno oko nezůstane suché. Ale říkala jsem si: Zajímá někoho, v jakých podmínkách tady žijí ty děti? Podobně jako medvědi mají jen omezené možnosti, jak aktivně ovlivnit své prostředí,“ nabízí analogii Zdenka Sokolíčková. 

„O ty lidi se nikdo nezajímá, jsou omylem globalizace. Ale pro mě je to zajímavé a chtěla bych jejich příběhu dát prostor.“ Vedle velkého výzkumu o změnách na Špicberkách si tak vědkyně sehnala ještě finance na prozkoumání tohoto fenoménu, pořídila rozhovory s pětadvaceti respondenty a respondentkami, získala etické svolení mluvit s lidmi mladšími šestnácti let, sbírala postřehy i od jejich rodičů či učitelů a učitelek. Zachytila křehké příběhy, než zmizí. Aby je ukázala místním, s kolegyní fotografkou z Polska plánuje uspořádat výstavu snímků některých zpovídaných. „Bude v zavřené uhelné elektrárně: elektrárna bez uhlí, děti bez vlasti,“ zamyslí se Zdenka Sokolíčková při rozhovoru na střeše domu nedaleko Pražského hradu.

Výzkum přenese do knihy, vydá ji londýnský Pluto Press

Letos v červenci se po dvou a půl letech ze Špicberků i s celou rodinou vrátila a začíná sepisovat knihu o životě plném změn pod polární září. Vydá ji stejné londýnské nakladatelství Pluto Press, které publikuje například knihy významného antropologa Thomase Hyllanda Eriksena.

Vše se bude točit okolo ústředního dilematu: Žijeme ve světě, který prochází změnou, k níž jsme přispěli, ale zároveň nejsme na jedné lodi v tom, jakým způsobem neseme důsledky. „Jsou velké rozdíly v tom, jak klimatická změna na koho dopadá. A v Longyearbyenu se jako na miniatuře promítají velká témata dnešního světa: nadbytečná spotřeba, luxus, pohodlí, na které jsme si navykli a vyžadujeme jej, schopnost solidarity, snaha vycházet vstříc jinakosti… Před vnějším světem se nedá uzavřít, přijde pak za námi sám. To se v městečku ukazuje třeba na onom příkladu turismu,“ vysvětluje Sokolíčková.

A i když nakonec přivezla rozhovorů pro hlavní výzkum méně, než měla původně v plánu, stihla toho mnohem víc, než původně očekávala: všímala si i zdánlivě nenápadných, dříve nepopsaných společenských jevů, jako třeba dětí imigrantů a imigrantek. S kolegyněmi taky sepisuje článek o dopadech pandemie na komunitu (mimochodem, v městečku nebyl po celou dobu jediný nakažený), spolu s dalšími vědkyněmi ji pak na čas pohltila spolupráce s architektonickým studiem. Pomáhala zjistit, jaký mají lidé k městu vztah a jak vnímají změny, kterými prošlo co do urbánního rozvoje. Za práci teď expertní tým převezme cenu od Applied Anthropology Network EASA (Evropské asociace pro sociální antropologii).

A tím výčet témat, která se před Sokolíčkovou na Špicberkách otevřela, nekončí: budou ji ještě zaměstnávat několik let. 

Když máte podporu hvězdy v oboru

Co ji vlastně do Arktidy přivedlo? Souhra okolností: vystudovaná kulturoložka měla najednou pocit, že přešlapuje na místě: několik let učila úvodní kurzy sociální antropologie pro studující Transkulturní komunikace na univerzitě v Hradci Králové, narodily se jí dvě děti a zjistila, že když zůstane u výuky, nemá se jak rozvinout. V oboru zrovna nebylo místo pro její zamilovanou specializaci: vztah člověka a přírody. 

Ten ji nadchl už v dobách, kdy ji učila socioložka Jitka Ortová. „Byla pro mě klíčová. Kdyby vyučovala něco jiného, třeba bych se zajímala o jiné téma. Myslím, že jsem se ve svojí cestě nechávala hodně ovlivnit lidmi, kteří na mě působili důvěryhodně v tom, jakou práci dělají,“ vysvětluje vědkyně. 

S mužem se proto tou dobou shodli, že by bylo dobré odjet na nějakou dobu do zahraničí. Ve stejnou chvíli vstoupila do života sociální vědkyně další významná figura, norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen. Ten platí v oboru za špičku, minimálně v Evropě. „Měla jsem díky Norským fondům možnost strávit s ním dva týdny a ‚stínovat‘ ho. Přijela jsem za ním na katedru do Osla, vzal mě na konferenci, navštívili jsme semináře… Na to, že je žijící antropologická legenda, je to úplně normální člověk. A byla jsem hrozně překvapená, že poslouchá, co mu říkáte. To není u někoho, kdo má za sebou stohy knih, desítky či stovky článků a konferenčních příspěvků a vedení různých profesních organizací, vůbec samozřejmostí,“ podotýká. 

Pak jí díky kolegovi přišla pozvánka na seminář ke grantovému schématu Marie Sklodowska-Curie Fellowships – to umožňuje zhruba dvouletý výjezd, což přesně hledala. Je důležité, koho žádající uvede jako hostující instituci a mentora či mentorku, který výzkum zaštítí, Sokolíčková o tom ale nemusela dlouho přemýšlet. Ozvala se Eriksenovi.

„Bylo to v zimě 2016, tehdy onemocněl rakovinou slinivky, takže to pro něj bylo složité období. Ale má silnou životní energii. Prohlásil, že mě podpoří, jak mu budou síly stačit, což mě velmi povzbudilo,“ vzpomíná Sokolíčková, která je antropologovi dodnes vděčná a často si na něj vzpomene, když ji požádá o pomoc někdo cizí, třeba student se zájmem o Špicberky.  

„Mně v životě hrozně pomohlo, že mě někdo, kdo už měl vybudovanou pozici a mohl by klidně ignorovat e-mail naprosto neznámé akademičky z Česka, přijal a umožnil mi sledovat ho dva týdny při práci. Snažím se mít podobné nastavení,“ říká. 

A co na to sám Eriksen? „Naše spolupráce sahá několik let zpátky. Zapůsobila na mě od prvního okamžiku: je zjevně velmi chytrá a má taky vášeň pro to, co dělá, což je vidět. Věří, že znalosti jsou prostředek činící nás moudřejšími a lepšími lidskými bytostmi a nebojí se zkoumat nové oblasti zájmů,“ stojí hned v úvodu e-mailu sociálního antropologa, který na novinářskou prosbu sdělit o české vědkyni pár slov reagoval obratem. 

„Její práce v terénu v Longyearbyenu je velmi působivá: s místní komunitou komunikovala způsobem, jaký jsem u antropologa viděl jen zřídka. Její dlouhý pobyt na jednom z nejvíce nehostinných a odlehlých míst planety přesahoval hranice etnografické terénní práce: organizovala kulturní akce, pomáhala lidem v nesnázích a v době, kdy odcházela, byla v městečku klíčovou osobou. Překvapilo by mě, kdyby Zdenka na Špicberky necestovala ještě po mnoho let, s místem je hluboce spjatá,“ popisuje vědec. „A samozřejmě – její antropologická práce je prvotřídní. Už teď je velmi slibná a v příštích letech by se mohla Zdenka stát důležitou postavou evropské sociální vědy,“ je přesvědčený Eriksen.  

Svou prací na Špicberkách na něj Sokolíčková navazuje – díky ERC Advanced Grantu, který rozdává Evropská výzkumná rada těm nejslibnějším výzkumníkům a výzkumnicím, se Eriksen zabýval právě tím, jak různé celosvětové procesy, jako změna klimatu nebo globalizace, ovlivňují lokální komunity. Projekt s názvem Overheating (Přehřívání) končil v roce 2017 a mezi odbornou veřejností měl velký ohlas. 

Když se k tomu přidalo nadšení partnera Zdenky Sokolíčkové, který si už dříve coby biolog Špicberky oblíbil, bylo o cílové destinaci tehdy již pětičlenné rodiny rozhodnuto. 

Příběhy, které se zaryjí

„Duše jsou mrňavý voňavý herbáře úsměvů, pohledů, vzpomínek...“ zpívá Karel Plíhal v jedné ze svých písní. Pokud to platí, pak je herbář Zdenky Sokolíčkové pořádně napěchovaný. Vždyť dvě stě dvacet lidí, které za dva roky na Špicberkách vyzpovídala, činí desetinu tamní populace. 

„Na tom čísle jsem se zastavila. Měla jsem pocit, že kdybych se snažila jako křeček v kolečku běžet ještě za dalšími rozhovory, už by to nemělo smysl, motivy se opakovaly,“ vysvětluje.

Někteří jen propluli, pár z nich se jí ale vrylo hlouběji pod kůži a ve sbírce vzpomínek mají čestné místo. 

Třeba Mark Sabbatini, americký novinář, který přijel na ostrov v roce 2009 a založil zpravodajský server IcePeople.net. „Zadarmo, ze své vášně, podával dvanáct let zpravodajství o Svalbardu v angličtině. Pro městečko, kde přibývalo mnoho lidí, co neumí norsky, tím sehrával nepostradatelnou roli,“ vzpomíná Sokolíčková na člověka, o němž mluví jako o solitérovi a výrazné bytosti.

Jeho příběh nakonec vyústil ve vyprávění o oběti klimatické změny – byť je to opět složitější. „Koupil si byt v cihlovém domě, takových tam moc není. Jenže kvůli tajícímu permafrostu se narušila jeho statika a dům popraskal. Celé se to údajně stalo proto, že někdo vypnul mrazák ve sklepení domu, který měl permafrost mrazit,“ líčí překvapivé souvislosti antropoložka.

Jakmile se o prasklinách dozvěděl úřad, během dvou hodin nechal Sabbatiniho vystěhovat. „Z celkem finančně zajištěného člověka se rázem stal člověk na hranici přežití a bezdomovectví,“ popisuje antropoložka. Přestože dům stále stojí, novinář se do svého bytu nemůže nastěhovat ani za něj nedostane kompenzaci. 

A co víc, nový guvernér rozhodl o jeho vyhoštění. Na Špicberkách totiž podle tamějších pravidel mohou žít jen lidé, co se o sebe dokážou sami postarat. „Takže teď sedí Mark v Oslu a čeká, až mu americká ambasáda půjčí peníze na letenku na Aljašku, kam se musí vrátit. Tam bude začínat znova, od začátku,“ líčí Sokolíčková drsný osud svého kamaráda, který jí občas dělal jazykové korektury.

Přátelství navázala i s novinářkou a norskou spisovatelkou Line Nagell Ylvisåker. Ta coby matka dvou dětí zachytila v knize Můj svět taje (Verda mi smeltar, 2020) osobní pocity člověka, jemuž se mění před očima místo, kde se rozhodl s rodinou žít, a dokonce si i postavit dům (což už je na Svalbardu docela výjimečné). 

„Pak přišla lavina v roce 2015, divné, nelogické počasí v roce 2016 a o rok později další lavina. To v ní vyprovokovalo touhu zjistit, jak to tedy se změnou klimatu je. Pořídila sérii rozhovorů s vědci nebo třeba starým traperem, co prožil čtyřicet let na Špicberkách v lovecké chatě. Napsala útlou, působivou knihu ztělesňující pro mě jeden přístup, jak se vyrovnávat se životem na místě, které se dramaticky proměňuje. A není to hysterie, ale upřímné vnitřní znepokojení někoho, kdo má rád svět, který obydluje, a záleží mu na lidech,“ dává nahlédnout do přemýšlení své přítelkyně Zdenka Sokolíčková. Souzní s ní třeba v přesvědčení, že mezi světem lidí a přírodou není bariéra. „Zajímala nás stejná témata, každá jsme s nimi pracovaly jinak.“

Vydáni napospas sněhu a ledu

I profesionální antropoložku občas příběhy, které do sebe nasává jako houba, příliš tíží. „Nebo máte pocit, že se člověku děje nějaká nespravedlnost, ale vy nemůžete pomoci, protože to z principu nejde. Nebo s vámi chce někdo muvit, aby se o jeho problému vědělo, a věří, že vaše práce může v kauze trochu pomoci,“ popisuje Sokolíčková eticky komplikované situace, do nichž se v terénu dostává.

„Nemůžu se k pomoci zavázat, ale zároveň je mravní povinností výzkumníka nebýt k tomu lhostejný: moje práce by neměla končit vydáním článku a nasbíráním vědeckých bodů. Dělám to proto, aby byly příběhy vyprávěny a někdo jim naslouchal,“ vysvětluje. Nasvícení některých chyb nebo nerovností, s nimiž se dá něco dělat, bere Zdenka Sokolíčková jako součást své práce: dílčí výsledky výzkumu představuje místním lidem, ať už formou výstav, nebo článků v lokálních médiích.

„Měla jsem dvě fáze, kdy mi bylo těžko. Tehdy mi docela pomáhalo, že vznikal film o naší rodině (měl by být hotový v příštím roce – pozn. red.). Když nemohli tvůrci kvůli pandemii přijet, režisérka Veronika Lišková mě prosila, abych jí posílala své monology, které budou jako podkres ve filmu. Zaslala jsem jí celkem pětaosmdesát nahrávek, což mi pomáhalo vymluvit se z těžkostí,“ popisuje vědkyně. 

Zrcadlem v úvahách jí byl i její muž. „Práce antropologa v terénu, kde má svoji rodinu, je určitě něco, co si taháte domů. To se nedá dělat od osmi do čtyř a pak to vypustit z hlavy,“ krčí rameny Zdenka Sokolíčková. 

Že se vydala do mrazivého městečka se svou rodinou, jí ale otevíralo dveře při výzkumu. „Nepřijela jsem tam z hierarchické pozice někoho zvenčí, kdo chce místo prozkoumat. To je nesmyslná představa. Byla jsem tam s celou rodinou jako někdo, kdo je vydaný místu napospas a musí překonávat spoustu překážek, o nichž mi pak lidé vyprávěli: jazyková bariéra, nákladný život, integrace dětí do nového prostředí, klimatu, jazyka... To byl pro naši rodinu pro začátek docela komplexní úkol, což přidalo na důvěryhodnosti mého zájmu o místo. Lidi mě brali vážněji, když viděli, že zápasím se stejnými věcmi jako oni,“ vysvětluje antropoložka.

Děti si místo oblíbily a zpět do Česka se jim nechtělo. „Nejstarší, osmiletý syn tam měl klučičí partu a pořád ležel v norských komiksech. I se školkou jsme byli hodně spokojení, většinu času trávily děti venku, hrály si s přírodními materiály, v bahně, ledu, ve sněhu… Klidně i v minus dvaceti. A v minus pěti stupních obědvali venku. Ale děti nebyly vůbec nemocné!“ líčí antropoložka. 

Už teď výhledově ví, že se bude na Svalbard pracovně vracet: od května je zaměstnaná jako postdoktorandka v Arktickém centru na nizozemské Univerzitě v Groningenu, kde už před několika lety studovala. Čeká ji účast na sledovacím projektu, kde bude s kolegy a kolegyněmi zjišťovat, jak propojit znalosti o měnícím se prostředí na Špicberkách z dlouhodobých vědeckých monitoringů s tím, co víme z jiných zdrojů: lidských vyprávění, zkušeností, vzpomínek. Klíčové slovo: environmentální paměť. Těší se taky, že se zúčastní vědecké expedice, kde bude zkoumat, jak se odborné poznatky v Arktidě vytvářejí – provádět takzvanou etnografii vědy. 

I když v lokalitě našla spoustu témat, která ji budou v následujících letech zaměstnávat, sama Sokolíčková už vidí svou budoucnost hlavně v Česku. I kvůli rodině, s níž se usídlí na Vysočině. Do Prahy už ji to netáhne, život z Longyearbyenu ve své jednoduchosti a krátkými vzdálenostmi by rodině ve velkém městě chyběl. 

A jaké má vědecké sny? „Bylo by dobré, kdyby se mi podařilo začlenit se do sítě českých antropologů zajímajících se o environmentální témata. V České asociaci pro sociální antropologii ještě neexistuje sekce environmentální antropologie, ale vidím tam potenciál. A pro rodinný život by bylo jednodušší být zaměstnaná na projektu obnášejícím terénní práci v České republice,“ zamýšlí se vědkyně a zdůrazňuje přitom, že antropologie z domova není nic špatného, byť si člověk při představě antropologa možná vybaví cestovatele prodírajícího se džunglí, kde hledá zapadlé domorodé kmeny. 

„Nemělo by to být tak, že zajímavá je jen práce ve vzdálené exotické destinaci,“ dodává. 

Pak se ještě na moment zasní, že ji dlouho přitahuje Japonsko. Tam ostatně strávila semestr při studiích, stejně jako v Nizozemí. „To ale možná zůstane v kategorii snů, které se nikdy nesplní. Ale nevadí, i takové sny jsou dobré. Teď budu ráda, když se mi podaří jet na vlně, na niž jsem naskočila díky tomuto projektu. A uvidíme, jestli se postdoc přelije v další spolupráci buď s nizozemskou univerzitou, nebo s někým z kolegů z týmu,“ těší se Zdenka Sokolíčková. 

Zdenka Sokolíčková Narodila se v roce 1983 v Novém Městě na Moravě. Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a evropská kulturní studia na Univerzitě v Groningenu v Nizozemí a Univerzitě Palackého v Olomouci.  Od roku 2011 vyučuje na Univerzitě Hradec Králové. V letech 2019–2022 je hostující výzkumnicí Katedry sociální antropologie na Univerzitě v Oslo a v letech 2021–2023 postdoktorandkou na Univerzitě v Groningenu.