Problémy s českými volbami a poučení z Latinské Ameriky

Mezi diskutovaná témata patří:

• Mezioborová spolupráce
• Rady k publikování vědeckých článků
• Soutěživost latinskoamerických a českých voleb
• (Ne)podobnosti mezi postkomunistickou Evropou a Latinskou Amerikou
• Znepokojivé nastavení českých voleb

Jak se politologie vyrovnává s obecnou potřebou spolupráce s jinými vědeckými obory?

Určitě vidím velký potenciál pro mezioborovou spolupráci; politologie je interdisciplinární téměř z definice. V disciplíně samotné není žádné pevné jádro, žádná jediná metateorie. Je v základu spíše neuspořádaná. Vypůjčuje si tedy a využívá znalosti a přístupy z různých dalších oborů, od antropologie po informační technologie.

Obecně ale s vaší prací musí více souviset společenskovědní obory, nebo ne?

Mému výzkumu je samozřejmě velmi blízký například historický přístup. Přidává velkou hodnotu politologickému bádání. Politologie je empirická, což z definice znamená, že musí být historická. Ale to nutně neznamená, že se musíme vrátit do 18. století, abychom pochopili, co se děje dnes. Abychom pochopili, co se děje v dnešní české politice, můžeme se vydat do Latinské Ameriky před deseti lety. Hodně se dnes například mluví o nástupu populismu a o tom, jak zahýbal evropskými společnostmi. Ale to bylo téma, kterým Latinská Amerika žila před deseti nebo patnácti lety. Chcete-li tedy pochopit různé druhy populismu a populistické politiky, musíte porovnávat historické případy a podívat se na různé země, abyste se dozvěděli něco hlubšího o své vlastní společnosti.

Jako docent na katedře politologie vedete mnoho studentů v doktorském studiu. Co byste poradil těm, kteří také chtějí získat Ph.D. v oboru politologie?

Politologie je velmi konkurenční výzkumný obor. Zejména s ohledem na značně specializované latinskoamerické zaměření našeho doktorského programu soutěžíme s předními univerzitami, jež produkují mnoho inovativního výzkumu. A nějak se musíme přizpůsobit. Jsem soutěživý člověk, takže se neustále snažím zdokonalovat vlastní výzkum. Snažím se držet krok s novými články; podílím se na několika vědeckých projektech. Všem novým doktorandům proto doporučuji, aby co nejdříve začali s vlastním výzkumem a pochopitelně také psaním.

Upřímně si myslím, že jen menšina doktorandů od samého začátku chápe, že v akademickém prostředí musí soutěžit. Jejich motivace pro doktorské studium se liší a nemusí nutně souviset s jejich budoucími profesními vyhlídkami. Často spíše souvisí s nadšením pro téma, které rozvíjejí v disertační práci. Nebo, v našem případě, se prostě jedná o lásku k Latinské Americe. Postupem času si však naši doktorandi uvědomují, že musí opravdu začít tvrdě pracovat na vlastních výzkumných dovednostech, aby byli v mezinárodním prostředí schopni konkurence. Věda je globální; trh práce je mezinárodní. Musí se plně soustředit na to, aby měli kvalitní publikační „zářezy“ v respektovaných mezinárodních časopisech.  

Pokud tedy chci být úspěšným doktorandem, stačí mi publikovat mnoho článků?

No, nejen to. Protože můžete být sebelepší, ale když vás nikdo nezná, zůstanete géniem schovaným někde ve sklepě v Hradci Králové. A jeden způsob, jak světu ukázat vlastní akademické schopnosti, je prostřednictvím sítí. Účastnit se konferencí, autorsky se spolupodílet na článcích, zapojovat se do společného výzkumu, trávit čas v zahraničí atd. Zvláště v našem oboru je přirozené, že se lidé snaží stát se mezinárodně uznávanými vědci.

Někteří studenti mají pocit, že výsledkem jejich doktorského studia je, že vypracují rozsáhlou a vyčerpávající disertační práci. Ale neuvědomují si, že nikdo je nebude hodnotit podle kvality disertační práce; akademické instituce si budou své zaměstnance vybírat podle kvality jejich recenzovaných článků a časopisů, v nichž je publikovali. To může být trochu nespravedlivé, ale taková jsou současná pravidla hry.  

To mě vede k další otázce, proč jsou recenzované články v poslední době tak důležité? Jaké jsou výhody?

Peer-review si udržuje vysokou míru objektivity a může vyřadit nekvalitní a irelevantní výzkumy. A ačkoli to má k dokonalosti daleko, je to nejlepší organizační princip vědy, který máme: můžeme porovnávat a vážit časopisy na základě kvality a srozumitelnosti procesu hodnocení. Prostřednictvím peer review lze oddělovat zrno od plev a rozeznat kvalitu výzkumů.

Dobře, ale jak je to objektivní? Jak funguje zmíněné peer-review?

Dvojitě anonymní peer-review je v mém oboru ústředním prvkem pro udržení kvality výzkumu. Autor napíše článek; samozřejmě si myslí, že je to vynikající článek, a pošle ho do jednoho z nejlepších časopisů v oboru. Kvalitu časopisu můžeme měřit prostřednictvím impakt faktoru (IF); existují však i jiné metriky a způsoby hodnocení. Editor časopisu se na článek podívá a zhodnotí jej. Může ho okamžitě zamítnout, pokud jednoduše nenaplňuje cíle a zaměření daného periodika. Pokud těmto standardům vyhovuje, zašle jej k recenznímu řízení dalším výzkumníkům z dané oblasti. Tady už se jedná o anonymní proces; recenzenti neznají totožnost autora a autor nezná totožnost recenzentů. Obvykle jsou vyžadovány alespoň dva recenzní posudky. A poté se editor na jejich základě rozhodne, zda článek odmítne, nebo přijme s požadavkem na úpravu. Recenzenti obvykle požadují nějaké doplnění anebo změny. Je to velmi dlouhý a často namáhavý proces. Čím lepší časopis, tím vyšší míra odmítnutí.

Rozumím, a zažil jste v poslední době nějaký velký publikační úspěch? Odmítají časopisy i Vaše články?

Loni jsem měl velkou radost z toho, když dva z mých článků byly přijaty předními politologickými časopisy publikovanými prestižním Cambridge University Press. Jeden byl spoluautorský článek o (proti)demokratických důsledcích znovuzvolení prezidentů v Latinské Americe. Druhý byl o zapomenuté ústavní reformě z konce období Rakouska-Uherska, která v některých korunních zemích (včetně Moravy a Slezska od roku 1907 – nikoli však Čech) zavedla povinné hlasování ve volbách do Říšské rady. Zabýval jsem se politickými dopady těchto reforem, zejména jejich dopadem na volební účast a třídní podmíněnost hlasování. Nutno podotknout, že ani v jednom případě články nepřijali v prvním časopise, kam jsem je poslal. Takže ano, i já jsem někdy odmítnut, a z toho vychází má další rada: nenechat se odradit po odmítnutí nebo příliš kritických posudcích. Je to složitý proces a je potřeba si vybudovat určitou odolnost a trpělivost.

Pojďme otevřít téma vašich akademických zájmů; o čem nejčastěji píšete?

Specializuji se na volební instituce, volební pravidla a politické chování v Latinské Americe, ale věnuji se také středoevropským tématům. V současné době pracuji na projektu o politické soutěživosti, respektive jejím nedostatku.

Více než 1 000 z našich více než 6 000 obcí má pouze jednu kandidátní listinu, takže tyto volby nejsou soutěživé.

 

Mohl byste to upřesnit?

V některých demokratických zemích se konají volby bez reálných politických alternativ, což je z demokratického hlediska velmi znepokojující. Například v českých komunálních volbách má přes 1000 z našich více než 6000 obcí pouze jedinou kandidátní listinu, takže ty volby samozřejmě nejsou soutěživé. Jako volič si nemůžete vybrat. Zajímají mě dopady takových nesoutěživých podmínek na volební účast a efektivitu lokální politické reprezentace. Také mě zajímá, co tyto nesoutěživé volby způsobuje. Toto je mimochodem aspekt, který se rovněž často vyskytuje ve volbách v Latinské Americe, zejména na lokální úrovni.

Další velký projekt, na kterém se podílím, se zaměřuje na otázku znovuzvolení prezidentů a ústavní zákazy jejich znovuzvolení. Jedná se o pravidla, která zakazují prezidentům znovu se ucházet o úřad. Některé ústavy například znemožňují prezidentům kandidovat pro bezprostředně navazující období. Je to velmi zajímavé sledovat, protože třeba v Latinské Americe mnoho prezidentů muselo změnit ústavu, aby mohli znovu kandidovat. Například Hugo Chávez ve Venezuele, Evo Morales v Bolívii nebo Daniel Ortega v Nikaragui. A v nedávném článku, který jsem už zmínil, jsem se zaměřil na dopady tohoto fenoménu na demokracii. Co se stane, když prezidenti změní toto ústavní pravidlo, aby mohli být znovuzvoleni? Jak to ovlivňuje demokracii? Spoluautorem článku je jeden z mých doktorandů Jan Pumr. Rád zapojuji doktorandy do svých výzkumných témat, vždy z toho vzejde velice plodná spolupráce.

To je skvělé. Myslím si, že to hodně pomáhá při nastartování jejich akademické kariéry. Ale zmínil jste srovnávání středoevropských zemí s Latinskou Amerikou. Lze nalézt nějaké paralely mezi jejich společnostmi, můžeme je vůbec porovnávat?

Tato srovnání jsou cenná, protože se od 80. a 90. let nacházíme z hlediska demokratizace na podobném výchozím bodě. A mnohé z problémů, s nimiž se nové demokracie musely vypořádat, byly v postkomunistické Evropě a Latinské Americe dost podobné. Některé problémy byly institucionální, jako volební pravidla, dělba moci atd., takže zde můžeme rovněž spatřovat podobnosti. Část mého výzkumu právě v těchto aspektech oba regiony explicitně propojuje.

Myslíte si, že se můžeme poučit ze zkušeností Latinské Ameriky?

No, samozřejmě. Máme relativně robustní volební systém, ale má některé nedostatky, které by se daly odstranit použitím řešení a příkladů z úspěšných latinskoamerických demokracií.

Jedním z nedostatků, resp. nezamýšlených důsledků, jež jsme mohli pozorovat v minulých volbách (pozn. red.: poslední volby do PS PČR v roce 2021), je existence preferenčního hlasování v rámci kandidátních listin, což umožňuje voličům vybrat si své zástupce v rámci listiny. To svým způsobem odrazuje politické strany od spolupráce, konsenzu a předvolebních spojenectví s jinými stranami. Tentokrát to silně zasáhlo společnou kandidátní listinu Pirátů a Starostů.

Takže i když někteří lidé možná volili koalici Pirátů a Starostů, protože se jim líbí program Pirátů, dali přednostní hlasy kandidátům Starostů? To je problém otevřených kandidátních listin?

Jak jsem již zmínil, kromě jiných problémů to odrazuje od spolupráce mezi stranami. Tyto strany si samozřejmě velmi intenzivně rozmyslí, zda v budoucnu do takové aliance vstoupí. Máme značně roztříštěný stranický systém. Stávající systém preferenčního hlasování nefunguje správně, a proto se přikláním k uzavřeným kandidátním listinám. Uzavřené listiny fungují tak, že si lidé mohou vybrat pouze mezi stranami, nemohou tedy volit konkrétní kandidáty. Uzavřené listiny jsme používali za první republiky v meziválečném období. Tento systém funguje například v nejvyspělejších latinskoamerických demokraciích, jako je Argentina nebo Kostarika. Pomáhá vytvářet silnější politické strany. To by se nám hodilo, protože naše strany jsou slabé, přespříliš personalizované.

Preferenční hlasy se využívají i na nižší volební úrovni, v komunálních volbách. Tam byste byl také pro změnu?

To je trochu jiný příběh. Volební systém do zastupitelstev obcí je hodně problematický. Metoda, kterou používáme, potřebuje kompletně reformovat. Pro voliče je matoucí, protože po odevzdání hlasů často netuší, jak sčítání funguje. Tím mám na mysli přepočet hlasů na mandáty.

Funguje to tak, že každý máme tři možnosti: dát hlas konkrétním kandidátům (až do počtu mandátů v zastupitelstvu, které jsou v dané obci rozdělovány), nebo dát hlas celé straně, případně obě možnosti kombinovat.

To je zatím dobré, více možností představuje více svobody, ne?

Ano, ale dovolte mi uvést hypotetický příklad. Volič nemá rád několik kandidátů politické strany, kterou jinak podporuje. Tito kandidáti jsou na předních pozicích kandidátní listiny strany. Naopak několik voličem preferovaných kandidátů je však uvedeno až na jejím konci. Takže volič je ochotný volit stranu, ale ne ty konkrétní kandidáty, které nemá rád. Udělí tedy své hlasy kandidátům ze spodní části listiny v naději, že přeskočí ty neoblíbené na vrcholu. Ale přidělování mandátů v českých komunálních volbách probíhá tak, že se vypočítá průměrný počet hlasů pro kandidáty na listině. Aby se kandidát dostal na její vrchol, musí získat alespoň o 10 % více hlasů, než je průměr. To je obvykle velmi obtížné. Takže hlas voliče, který chtěl hlasovat pro kandidáty ze spodní části listiny, nezřídka pomůže spíše kandidátům na vrcholu listiny, a to jednoduše proto, že voličem preferovaní kandidáti nepřekročili zmíněnou hranici. To je problematické. Občané tak mohou nevědomky hlasovat proti svým zájmům.

A ještě jedna věc, která je v systému komunálních voleb alarmující. Volí-li náš volič ve velkém městě, kde je dejme tomu 45 členů zastupitelstva, a udělí-li hlas pouze jednomu konkrétnímu kandidátovi, hodnota takového hlasu činí pouze 1/45 hlasu jiného voliče, který volil celou kandidátní listinu. A to pochopitelně vytváří obrovskou nerovnost.  

Tohle má k ideálu opravdu daleko. Můžeme to změnit? Možná se vracíme k mým úvodním otázkám. Jak společenské vědy ovlivňují sociální a politickou realitu?

Abych byl upřímný, neovlivňují ji přímo. Věda vytváří prostředí, kde si tvůrci politik mohou vybírat z různých dostupných doporučení a analýz. Pro mě jako politologa není primárním cílem vytvářet aplikovaný výzkum, který by navrhoval nová politická řešení. Je potřeba dbát na autonomii akademické půdy. Když jsou výzkumníci nuceni vytvářet návrhy sociálních a politických opatření, mohou ztrácet objektivitu. Samozřejmě je dobré hledat v tomto kompromis. Neříkám, že by věda měla být izolována od reálného světa. Musíme si ale také udržovat určitý odstup od politické moci, abychom mohli poskytnout relevantní odpovědi na zásadní společenské otázky.

Katedra politologie FF UHK