Afrikanista Jakub Novák: "Cesty s Fildou do Afriky jsou vždycky úžasné, i když to občas bývá pěkné dobrodružství"

Jaký byl účel tvojí cesty do Etiopie?  

Do Etiopie jsem vyjel v rámci programu Erasmus Mezinárodní kreditové mobility, ve kterém se jako politolog zabývám dodržováním lidských práv v Africe, a to zejména v souvislosti se zaměřením na LGBTQ+ komunitu. Málokdo to ví, bohužel velmi často i mezi samotnými Afričany, ale historie a dějiny homosexuality jsou nesmírně zajímavá kapitola afrických dějin.  

FF UHK mě vyslala, abych na Addis Ababa University absolvoval krátký výukový pobyt a přednášel tamním studentům o českém politickém systému, o Evropské unii a specifikách evropských politik a integrace. Zároveň jsem měl cca 14denní pobyt využít k terénnímu výzkumu... ale nakonec z toho byl, jak má přítelkyně trefně říká, výlet s přespáním.

Jak probíhala cesta tam? Ovlivnila vás už nějak protikorovanirová opatření? 

Z České republiky jsem odlétal 8. března 2020. V tu dobu ještě neplatil žádný zákaz, naopak, podle zpráv v médiích apod. se Afrika jevila jako kontinent, který je pandemií nového typu koronaviru zasáhnut jen minimálně, spíš vůbec. Na druhou stranu, nám, kteří se Afrikou zabýváme, bylo jasné, že to není žádný zázrak, spíš se netestuje, což se později ukázalo jako pravda.  

Například ve Vídni jsem žádnou změnu v cestování nepocítil, při přestupu v Dubaji jsem už ale respirátor z obličeje nesundal, měli ho úplně všichni. Po příletu do Addis Ababy byla v rámci standardní letištní kontroly povinnost projít také speciální zdravotnické check-pointy. A není se čemu divit, vždyť Ethiopian Airlines létaly i během pandemie dvakrát denně do Číny.  

Co jsi dělal přímo v Etiopii? 

První dva dny jsem se rozkoukával, snažil se hlavní město země “královny ze Sáby” lépe poznat a doslova “ochutnat”. Etiopská kuchyně je stejně jako etiopská káva vyhlášeným artiklem, snažil jsem si to užít a nemyslet na dění v Evropě, byť mě to zejména kvůli rodině zajímalo a jako tiskový mluvčí UHK jsem řešil pandemii v souvislosti s UHK denně i ze vzdálené východní Afriky. Stihl jsem tak navštívit například národní muzeum, kde jsou kosterní ostatky Lucy, pravděpodobně nejstaršího člověka na světě. Ne nadarmo se říká, že Afrika, potažmo Etiopie, je kolébkou všeho lidstva.  Poté jsem začal navštěvovat tamní Department of Political Science a začal vyučovat. Super bylo, že jsem nepřednášel jen Etiopanům, ale studentům mezinárodních vztahů obecně, takže šlo o mix dalších afrických národů, ale paradoxně dokonce i Evropanů, Číňanů a dokonce Američanů.  

Jak v té době vnímali covid-19 tam? Tady jsme byli vystaveni 24hodinové ”mediální masáži”, jaké informace měli běžní Etiopané?  

Žádné. Resp. vládní garnitura, stejně jako v mnoha dalších afrických státech, se snažila informace o koronaviru zlehčovat a pozornost obracet jinam. Důvod je mj. ten, že drtivá většina těch států na podobnou pandemii prostě nebyla a nemohla být připravená. Asi největší paradox na tom ale je, že současný šéf Světové zdravotnické organizace, Tedros Adhanom Ghebreyesus, je původem Etiopan. Poté, co se začaly šířit informace o skutečném rozsahu pandemie, začali lidé protestovat. Navíc na pozadí etnických nepokojů spojených s vraždou známého etiopského zpěváka a příslušníka jednoho z hlavních znesvářených etnik, vláda začala “vypínat” internet, a nakonec do lidí i střílet, ví se o stovkách obětí. Druhým šíleným paradoxem je, že současný předseda vlády, Abiy Ahmed, zodpovědný za tyto brutální zásahy armády a policie, je držitel Nobelovy ceny za mír z roku 2019. Ostatně v národním muzeu jsem právě i vystavenou nobelovku viděl. Nicméně zpět k vnímání covid-19. V den, kdy jsem dost narychlo opouštěl zemi, mě na letiště vezl jeden z místních typických taxikářů a měl v nosních dírkách nacpanou mátu. Říkal, že jde o zaručené “covid prevention measure”.  

Kdy a proč padlo rozhodnutí vrátit se zpět?  

Když se 11. března zakázala osobní přítomnost studentů UHK na budovách a v médiích se diskutovala možnost vyhlášení nouzového stavu, bylo jasné, že jde do tuhého a musím se vrátit. To jsme si ostatně s vedením FF UHK potvrdili a začali plánovat mou “evakuaci” z Etiopie. V Praze jsem nakonec přistál až 14. března, následovala 14denní karanténa. Když jsem z Addis Ababy odlétal, média reflektovala prvního nakaženého v zemi. Když jsem zhruba po čtyřech hodinách přistával ve Spojených arabských emirátech, už to byly desítky nakažených. Na letišti v Dubaji vládl chaos, začaly se rušit lety, lidé byli zoufalí a zažil jsem i několik situací, kdy zůstali odděleni od rodin apod. Já tedy ani nespal a dal jsem si na letišti asi nejdražší pivo v mém životě (stálo přes 6O dirhamů, tedy asi 350 Kč), se mnou ale nespaly ani kolegyně ze zahraničního oddělení FF UHK, proděkanka pro zahraničí Petra Tlčimuková a taky paní prorektorka Pavlína Springerová. Se všemi jsem byl stále v kontaktu, hledali jsme varianty, jak mě dostat domů, pro zrušené lety bych totiž musel obletět zhruba půlku Evropy a v té době už byly navíc zavřené hraniční přechody, takže bych se z původně plánované Vídně do ČR ani nedostal. Nakonec se uvolnilo jedno sedadlo v přímém letu Emirates z Dubaje přímo do Prahy, které jsem stihl ukořistit. S tím je spojená jedna docela zábavná historka – cestu do Etiopie jsem totiž absolvoval přes Vídeň, kde jsem si na letišti nechal uložené zimní oblečení. Nazpátek už jsem ale přes Vídeň neletěl, takže mé věci tam byly “zastaveny” až do 5. července tohoto roku, kdy jsem si udělal na vídeňské letiště výlet a vyzvedl je. Jediné štěstí bylo, že se nám podařilo letištní personál přesvědčit, že bych za úschovu vzhledem k pandemii neměl platit, protože jsem se do Vídně vypravit zkrátka nemohl. V opačném případě by šlo zase asi o nejdražší boty, které jsem kdy měl, za den úschovy si totiž účtovali nemálo euro.  

Cesta přes půl světa musela stát "za to". Jaká byla?  

No ona to právě není jediná dobrodružná cesta, kterou jsem díky studiu na FF UHK zažil. Ostatně každý můj “africký” výlet je spojený s nějakou nestandardní situací, jinak tomu nebylo ani tentokrát, šlo vlastně už o třetí výpravu do Afriky pod vlajkou naší univerzity. 

Můj život je s UHK spojen už 8 let. Za tu dobu jsem si tu vedle kolegů našel i perfektní přátele na celý život. Mezi ně patří třeba právě paní prorektorka Springerová nebo pan děkan Prouza. Jsem přesvědčen, že vždycky, když podepisují nějaký návrh na vyslání Nováka, trnou hrůzou, co zase bude. O to je to ale lepší a nadějnější pocit, když jste během pandemie koronaviru zaseklí na letišti tisíce kilometrů vzdáleném od rodiny a domova a jsou to právě tito lidé a další, kteří jsou s vámi online na telefonu a hledají cesty, jak vás z té bryndy dostat. Za to jsem nesmírně vděčný a jsem přesvědčený o tom, že toto na jiné univerzitě nezažijete.  

Strašně rád cestuji a objevuji nová místa, státy a kultury. Možná ještě radši se ale vlastně vracím. Jsem hrdý Evropan, Českou republiku mám moc rád a za Univerzitu Hradec Králové jsem nesmírně vděčný – bez ní bych rozhodně neměl tolik vtipně-strastiplných historek z afrických cest, o které se vždy rád u piva, spíš levnějšího, než toho dubajského, podělím.