Celá moje stáž začala vlastně tak trochu náhodou. Plánovala jsem vycestovat do Vietnamu, a proto jsem vyrazila na cestovatelskou přednášku, kde jsem se dozvěděla také o organizaci Kintari Foundation o.s. v Indonésii. Místo plánu trasy po Vietnamu mi v hlavě utkvěla jediná myšlenka – vyjet s organizací jako učitelka angličtiny. Už po první informační schůzce jsme byli domluveni a začala příprava v Čechách. Vše probíhalo v příjemné a přátelské atmosféře. Kintari Foundation o.s. pro své dobrovolníky organizuje kurzy indonéštiny (která mi na místě moc pomohla), tradičních tanců i metodickou průpravu pro učitele angličtiny.

Z učitelů angličtiny humanitárními pracovníky

Indonésie je v oblasti Ohnivého kruhu, proto se zde pravidelně vyskytují menší zemětřesení. Měsíc před mým odletem ale zasáhlo Lombok opravdu velké zemětřesení. V tu chvíli jsem byla ráda za pravdivé informace přímo z místa od dalších dobrovolníků, ze kterých se tak stali kromě učitelů také humanitární pracovníci a pravidelně se s pomocí a základními potravinami vydávali do poničené severní část ostrova. Tam jsem se s nimi vydala i já. Vnímala jsem při tom neskutečnou sílu místních, kteří i když v tu danou chvíli měli místo domu hromadu cihel a nad nimi plachtu, dokázali se usmívat, být vděční a ještě nabízet kávu. Většina zemětřesení je ale velmi slabá, a tak jsem se tu necítila v nebezpečí. Silnější zemětřesení jsem zažila pouze párkrát, dokonce se mi ho jednou podařilo málem prospat, nebýt výkřiků „utíkejte“, které mě probudily.

foto: Terezie Kracíková

Místo zvonění volání k modlitbě

Hned po příletu na Lombok o mě bylo hezky postaráno. Všichni učitelé společně bydlí v městě Kuta u indonéské rodiny s velkým srdcem. Okamžitě vás začnou oslovovat „sister“ a přijmou vás jako člena rodiny. Ani s učením nebylo na co čekat, hned druhý den jsem jela do školy a třetí už jsem učila sama. Výuka angličtiny probíhá na školách ve vesnici Petiwung a Nglonag, kde se vyučuje i v nově postavené školce. Kromě toho se také vyučují kurzy přímo v Kutě. Děti jsou úžasné, upřímné a živé. Rychle si je oblíbíte, ale na svou českou učitelskou průpravu raději zapomeňte, protože temperament dětí a průběh hodiny je trochu jiný.

foto: Terezie Kracíková

První týden jsem se aklimatizovala a hledala způsob jak se s výukou poprat. Ve škole je zapotřebí mluvit jednodušší angličtinou a znalost indonéštiny celou výuku dost usnadní, někdy je dokonce nezbytná. Já jsem vyučovala na základní škole v Nglonagu. Ve své třídě jsem měla 25 dětí od 9 do 15 let, které znaly určité základy angličtiny. Pamatuji si svou první hodinu, kdy jsem vešla do třídy, začala mluvit rychle, v předpřítomném čase a dalších složitostech anglického jazyka, v tu chvíli jsem viděla zmatené výrazy a uvědomila si, že mi asi vůbec nerozumí. Není se ale čeho bát, po chvíli zjistíte, co je s dětmi potřeba procvičit a jakými způsoby. Malými překvapeními ve výuce jsou pak návštěvy dětí z jiných tříd nebo nečekané hlásání mešity, které automaticky ukončuje hodinu. Kromě školy jsem vedla také kurz „fantastiků“, což jsou děti, které umí anglicky už opravdu dobře. Mohli jsme společně diskutovat o zemětřesení, nemocech, místních tradicích i geografii, která je hodně zajímá. Na výuku jsem si připravovala materiály sama, ale na místě jsou i knížky nebo pracovní listy, které je možné použít.

foto: Terezie Kracíková

„Guru“ – kouzelné slovo, které vyčaruje úsměv

Po výuce je i dostatek volného času. Vyučovala jsem od pondělí do pátku, proto víkend byl vždy volný k výletování. Lombok je rájem pro surfaře, protože surfování je tu hodně populární, ale já jsem dávala spíše přednost plážím a místním kopcům, kam je možné vylézt a pozorovat  západy slunce nad oceánem, což je něco nádherného. Ráda ale poznávám jinou kulturu, proto jsem se snažila procvičovat indonéštinu a bavit se s místními. Bez indonéštiny jste pro ně pouze turista nebo hanlivějším výrazem „bule“, i když si bílé barvy pleti velmi cení. Mnohdy se brání slunci, aby se ještě víc neopálili. Naopak slovo „guru“, které znamená v indonéštině učitel, ukáže na tvářích místních tak příjemné emoce, že by mohly způsobit vysokou expanzi českých učitelů na Lombok. Proto jsme slovo „guru“ rádi zdůrazňovali, abychom tak vysvětlili naše pravé poslání a získali při smlouvání místní cenu.
Náboženstvím na Lomboku je převážně islám, který má ale volnější formu. Dobrovolníci tím nejsou nijak omezováni, pouze musí chodit do školy v oblečení pod kolena a se zahalenými rameny. Místní kulturou je nošení tzv. sarongu, který po uvázání připomíná sukni a je tak pohodlný, že nebudete chtít nosit nic jiného ani ve svém volném čase, navíc vám budou místní říkat, jak vám to sluší :-). Nevýhodou je vysoká návykovost kupování sarongů a jejich hmotnost, která se pozná při balení před odletem.


foto: Terezie Kracíková

Vím, že bych se na Lombok určitě co nejdříve ráda vrátila, protože jsem zde zažila nádherný čas s lidmi, kteří mi svou otevřeností a srdečností vytvořili druhou rodinu bez ohledu na náboženské nebo kulturní rozdíly. Vím, že jsem si z něj odvezla velký nadhled. Pobyt zde nebyl jen dobrovolnický program, ale velká životní zkušenost, za kterou jsem velmi vděčná. Proto bych chtěla podpořit i další, kteří sbírají odvahu někam vyrazit, aby se nenechali přemoct strachem a vyjeli, protože tohoto nebudete litovat, jen se vám bude stýskat.
 

Terezie Kracíková
studentka Přírodovědecké fakulty UHK

foto: Terezie Kracíková