Jedinečný výzkum rákosových hálek a samotářských včel přinesl mnoho odpovědí, ale ještě více otázek

Výzkum začínal v „petkách“

Hálku vytváří parazitická moucha zelenuška na konci rákosového stonku. Když se další rok vylíhne, zbyde po ní prázdná dutina – hálka. Vchod je zamaskovaný listy, ale některé druhy se do ní umí dostat a využít ji k vlastnímu hnízdění. Jsou to samotářské včely nebo různé vosičky.

„Rád studuji věci, o kterých se mluví, ale nejsou k nim větší výzkumy. A takhle jsem se před deseti lety dostal k rákosovým hálkám. V hradeckém muzeu tehdy dělali výzkum za použití Malaiseho pastí. Jednu dali i k rybníku do rákosí. Když jsem pak pro ně hmyz určoval, bylo to obtížné, protože se jednalo o druhy, které jsem viděl poprvé v životě, a často v kvantech jedinců. Když jsem si o těchto druzích zjišťoval informace, zjistil jsem, že hnízdí v rákosových hálkách. Všechny byly považovány za vzácné, často je nemají ani v žádném muzeu. Tak jsme zkusili hálky nasbírat a vylíhnout, co v nich je,“ popisuje začátky výzkumu doc. Bogusch.

Zpočátku ale nevěděli, jak dosáhnout vylíhnutí larev z hálek. Zkusili se inspirovat u jednoho německého výzkumu a každou hálku dát do PET lahve. Těch bylo ovšem na pět set z jedné lokality, a lokalit bylo přes třicet, proto Petr Bogusch sestrojil svou vlastní líheň, která je v současnosti i patentována jako užitný vzor.

Díky tomu nejen zjistili, že vzácné druhy opravdu v hálkách žijí, ale dokonce objevili i několik nových druhů pro Českou republiku. Výzkum hálek vedl také k objasnění hnízdní ekologie těchto druhů – tedy kde se nejčastěji vyskytují, jak vypadá jejich hnízdo, kde je umístěno, co je jejich potravou a kde ji shánějí.

Líhně hálek sestrojené Petrem Boguschem

Co kutí kutilky?

Opravdu významný objev se pak povedl u kutilky stopčíka rákosního (Pemphredon fabricii): „Hálky se sbírají v zimě, když jsou v nich maturní larvy. Chtěli jsme vidět, jak vypadají v průběhu hnízdící sezony, a přišli jsme na zajímavou věc: samice kutilky dokrmuje larvy, které jsou na konci vývoje. Ale jen ty nejmenší, aby dokončily svůj vývoj úspěšně. Šlo o úplně nové zjištění, něco takového bylo v říši živočichů objeveno poprvé,“ uvádí Petr Bogusch.  

Kukly Pemphredon fabricii

Ohrožené mokřady a jejich obyvatelé

Rákos, na kterém se hálky obývané samotářskými včelami a vosami tvoří, roste často např. mezi loukou a rybníkem nebo v mokřadech. A právě ty jsou dlouhodobě výrazně ohrožené a zanikají – a s nimi i místa pro hnízdění. Řada druhů žijících v hálkách je v českém červeném seznamu ohrožených druhů: „Jsou to tzv. bioindikativní druhy. Jejich přítomnost nám o mokřadu hodně říká. Drží se těch, které existují už delší dobu a vznikly přirozeně. Tyto včely a vosy se totiž nespokojí jen tak s nějakou potravní nabídkou, třeba invazních rostlin. A to nám může pomoci při určování mokřadu jako přírodní památky nebo rezervace,“ vysvětluje Bogusch, proč je výzkum rákosových hálek důležitý pro ochranu přírody, a dodává, že nezáleží ani na jejich velikosti:

„Stačí i kousek mokrého pole, kde se koncentrují vosy a včely z celé okolní krajiny. Často je to i více druhů než na chráněném území. V zemědělské krajině je těchto míst málo, proto se tam stahují. V některých oblastech jsou i tyto polní mokřady svým způsobem propojené, je jich hodně a nejsou daleko od sebe. Včely mezi nimi přelétají a jsou to důležitá těžiště biodiverzity. Bohužel to ale ne vždy hraje se strategií některých orgánů, které tlačí spíše na zrušení těchto míst a jejich přeměnu na zemědělskou půdu.“

Výzkum hálek je u konce, další otázky ale zůstávají

„Se studiem hálek jsme pravděpodobně nyní u konce a soustředíme se na potravní biologii samotářských včel – jednoduše řečeno, kde která včela sbírá pyl. Při našem předchozím výzkumu jsme totiž naráželi na to, že o některých druzích se toho ví více či méně, ale údaje o tom nejsou v literatuře aktualizované třeba i sto let,“ říká Petr Bogusch.

Výsledkem by měla být pylová specializace středoevropských včel. „To ale vyžaduje dost času, je třeba jezdit po muzeích a obírat pyl přímo z exemplářů včel. Článek, který jsme k této problematice zatím publikovali vztahuje závislost pylové a biotopové specializace a ohrožení daného druhu – jestli jsou třeba specializované druhy ohroženější než ty nespecializované. Problémem ale bylo, že dosud nejsou žádné ekologické skupiny včel. Nakonec se nám je podařilo rozdělit do 6 skupin, které dobře odrážejí jejich nároky na prostředí, a mohou být využívány v ochraně krajiny, druhů a přírody celkově,“ pokračuje Bogusch. Každý druh najde své zařazení, protože k jedné skupině vždy víc inklinují.

„Výhodou je i použitelnost této kategorizace třeba při plánu ochrany přírody, použít se dá tedy opravdu jako nástroj. Snad pomůže v ochraně krajiny a tím i ohrožených druhů včel a vos,“ uzavírá Petr Bogusch širší význam jejich výzkumu.