Klaněl jsem se i po návratů domů aneb Dva měsíce bez turistů na japonském venkově

Když jsem dostal možnost odjet do Japonska na studentskou stáž, neváhal jsem. Říkal jsem si, že to bude skvělá zkušenost, navíc jakákoliv zmínka o stáži v životopise není k zahození. Navíc miluji cestování, takže příležitost, jak za minimální finanční prostředky procestovat další kus světa, byla bezpochyby největší hybnou silou rozhodování. Avšak nebudu lhát a přiznám se, že jsem při příjezdu do Japonska zažil menší šok. Popravdě řečeno mě šokovalo skoro všechno.

Když jsem v Tokiu přestupoval na letadlo do Kóči, očekával jsem velké město. Z letadla to vypadá, že se města rozpínají do všech směrů a vy nebudete s to dohlédnout na jejich konec.

Ale když letadlo začalo přistávat někde, kde jsou jenom pole a louky, začal jsem se cítit nesvůj. Trochu zděšeně jsem se sám sebe ptal, co tady budu ty dva měsíce dělat. Stále jsem dokonce doufal, že se na druhé straně, kam jsem nedohlédl, rozpíná jedno z podobných měst, které jsem viděl během hodinového letu. Ale ne. Moje první dojmy z Japonska tedy nebyly příliš pozitivní.

Jakmile jsem dorazil na univerzitu, přivítal mě na ubytovně pro zahraniční studenty přidělený student z Japonska, který očividně dostal jasné instrukce, co si se mnou počít. Po dlouhém letu jsem se nestačil ani umýt a už jsme byli u mého profesora, abychom se seznámili a domluvili se na mém působení na univerzitě. Nakonec jsem se podílel na výzkumu z odvětví optiky právě s „mým“ studentem, se kterým jsem spolupracoval na jeho projektu k závěrečné práci.

Možná to teď už všechno zní velmi jednoduše, ale opak je pravdou. Byl jsem velmi zaskočený, jak je těžké se v Japonsku domluvit. Můj profesor hovořil anglicky obstojně, student, se kterým jsem spolupracoval, taky neměl problém, ale ostatní, které jsem potkal ve své třídě, mi nerozuměli vůbec nic. Například jednou na laboratorním cvičení mi učitel problematiku vysvětlil anglicky a s ostatními samozřejmě komunikoval japonsky. Poté mi řekl, ať svoji úlohu vysvětlím jinému studentovi. Po každé větě jsem se zeptal, zdali všemu rozumí. Japonec nadšeně kýval hlavou. Jenže když jsem se náhle zeptal na nějakou základní otázku, která se ani netýkala školy, student byl v koncích.

Jazyk je tedy v Japonsku menší oříšek, ale na druhé straně jsou Japonci neuvěřitelně milí, pokorní a ohleduplní. Při děkování se vám ukloní, což působí velmi zdvořile a uctivě, až se sami po nějakém čase začnete také klanět. I několik měsíců po příjezdu jsem se při děkování klaněl, což možná tady v Čechách mohlo občas působit dost směsně.

Stinnou stránkou Japonska jsou nekončící davy turistů, na které narazíte především v Kjótu. Všechna známá místa jsou ve skutečnosti doslova přecpaná lidmi, takže pokud na místo nepřijdete těsně po svítání, nemáte šanci udělat fotku, aniž by se za vámi neudělala fronta lidí, kteří si chtějí vyfotit to samé. I proto jsem rád, že jsem mohl zažít Japonsko na místech, která nejsou přeplněná lidmi, ale chrámy tam jsou stejně krásné, dokonce krásnější, protože tak působí uklidňujícím, magickým dojmem.

Technologická univerzita v Kóči mi tedy ukázala japonský venkov se vším všudy. Venkov, který může být občas osamělý, ale například budu vždycky vzpomínat na výlety na kole k nedalekému oceánu. Na ty prázdné šedivé oblázkové pláže, kde člověk mohl sedět a přemítat hodiny o životě, o budoucnosti, o čemkoliv. Nebo na výlety do lesů, kde jste mohli narazit na kouzelná místa s typickými chrámy.

Japonsko mi toho tedy dalo strašně moc. Ať už budu mluvit o studiu, protože vybavení laboratoří tamějších univerzit je na té nejvyšší technologické úrovni, nebo o kultuře, která je naprosto odlišná od té naší. Měl jsem možnost poznat mnoho skvělých lidí a uvědomil jsem si, že lidská mentalita může být úplně jiná. I když to není přes jejich uzavřenost na první pohled znát, mohou být lidé štědří, poctiví a chovat k vám úctu.